Vyvarování je důležitou součástí prevence v sebeobraně. 

V této fázi jde v zásadě o to, jak se vůbec nestát potenciálním cílem útoku, případně, pokud si nás přeci jen někdo předběžně „vyhlídne“, jak ho rychle přesvědčit, že nejsme vhodnou obětí. Aniž by mezi námi došlo ke kontaktu. Jedná se tedy o situace, kdy už je kromě vás „ve hře“ další osoba (či osoby).

Sebeobrana ve fázi Vyvarování má dvě základní složky:

• to, co vysíláme, – SEBEPREZENTACE
• a to, co přijímáme (a jak s tím pracujeme). – SITUAČNÍ UVĚDOMĚNÍ

Trochu “lidštěji” řečeno jde o to, jakým dojmem působíme na lidi kolem sebe, a jak jsme schopni my sami vnímat a vyhodnocovat, co se kolem nás děje.

Se svým okolím komunikujeme, kdykoli nás někdo vnímá (ať už si toho jsme vědomi, nebo ne). A ze svého okolí přijímáme signály o úmyslech druhých (opět vědomě, nebo nevědomě). Co se týče sebeobrany, navenek komunikujeme, jestli jsme vhodná oběť (ať už to pro konkrétního potenciálního útočníka znamená cokoli; obvykle je ovšem „vhodnou“ obětí oběť „snadná“). A komunikace, kterou přijímáme, je sdělením, zda máme důvod obávat se, že se obětí staneme.

Sebeprezentace obecně

„Pachatelé útočí na oběti, o kterých soudí, že se nevzmohou na vážný odpor, a že je tudíž snadno přemohou.“

(Ludmila Čírtková, Viktimologie pro forenzní praxi)

Samozřejmě mohou být výjimky, ale ve většině případů toto platí. Jak tedy „nevypadat jako snadná oběť“? Než se budeme zabývat konkrétními aspekty toho, jak působíme navenek, je dobré si uvědomit, že lidi kolem sebe málokdy odhadujeme vědomým vyhodnocováním jednotlivých aspektů jejich vzhledu a projevů. Ten tzv. „první dojem“ si utváříme obvykle automaticky, velmi rychle a vstupují do něj očekávatelné i méně předvídatelné nevědomé prvky. A současně platí, že je celek víc než součet jednotlivých částí. Vše, čím jste, tvoří součást vaší sebeprezentace.

“Lidé dokážou vycítit sílu jiné lidské bytosti. Tato síla vyvěrá z uvědomělosti a zkušeností. Čím víc máte za sebou, tím větší síla je z vás cítit a tím silnější je vaše sebeprezentace. Čím ostražitější jste, tím víc dokážete vycítit a vnímat a tím silnější je vaše sebeprezentace.”

(Rory Miller, Lawrence A. Kane, Přiměřená sebeobrana)

Po té „uchopitelnější stránce“ pak do celkového dojmu, jakým působíte, vstupuje celá řada aspektů, jako jsou: vzhled, oblečení, držení těla, způsob pohybu, vystupování nebo chování. Něco z toho můžete změnit snadno, něco obtížněji a s některými aspekty (jako je třeba věk, výška nebo pohlaví) neuděláte nic /Různá extrémní opatření na změny vlastního vzhledu zde nechme stranou./

Podívejme se na některé z aspektů sebeprezentace, které mohou v sebeobraně (v tom, zda budete vypadat jako „vhodná oběť“) být především významné, blíže:

• Vzhled, oblečení

Zde samozřejmě hraje velkou roli, co je pro potenciálního agresora „vhodná oběť“. Sexuální násilník může třeba hledat pro svou projekci ženu s konkrétními výraznými prvky vzhledu. Lupič bude chtít přepadnout někoho, kdo vypadá, že ho je o co okrást. A tak dále.

Pokud jde o to, zda to, jak vypadáte, bude napovídat, že jste snadno přemožitelní, nebo naopak, lze zde za jistý faktor považovat obecně „zdravý vzhled“. Pokud vypadáte, že „jste v kondici“, dá se u vás předvídat vyšší schopnost odporu, a tedy snižujete pravděpodobnost výběru nějakým agresorem.

Jak se dá z krátkého pohledu odhadnout něčí kondice? Kromě muskulatury, držení těla a způsobu pohybu (viz níže) o fyzické kondici vypovídá také to již zmíněné „neuchopitelné“, které si můžeme popsat jako energii, která z vás vyzařuje. A samozřejmě také oblečení, které může ovšem velmi klamat.

Oblečení je samo o sobě v sebeobraně velkou kapitolou, zejména pak u žen. Praktickou stránkou (jako je schopnost pohybu v závislosti na oděvu) se zde nebudeme zabývat, nás na tomto místě zajímá, jakou roli hraje oblečení v naší sebeprezentaci. Oblečení o vás sděluje hodně. Může vypovídat o vašem etnickém původu nebo náboženském přesvědčení, životním stylu a úrovni, ale třeba i o hodnotách. A samozřejmě, že žena v halence, úzké kostýmkové sukni a na vysokých podpatcích nejen působí velmi žensky, a tedy zranitelně, ale také si je potenciální agresor vědom oněch praktických aspektů, které si zde blíže nerozebíráme. Jednoduše mu je jasné, že mu na podpatcích daleko neuteče. Podobně muž v obleku s kravatou bude působit jako „slušňák“, u kterého nečekáte, že by se z něj vyklubal „rváč“. (Tady samozřejmě izolujeme působení jediného aspektu sebeprezentace – a ve vyhodnocení hrají roli i další aspekty a jejich kombinace.)

• Držení těla, způsob pohybu

Postura, způsob, jakým držíme své tělo v prostoru, o nás vypovídá mnoho. Některé signály ostatní „čtou“ podvědomě všichni více méně shodně (např. shrbený postoj, sklopená hlava vyvolávají dojem nejistoty, nízkého sebevědomí), u jiných je rozeznání závislé na zkušenostech příjemce této komunikace (jako specifika držení těla lidí, kteří se intenzivně věnují konkrétním bojovým sportům).

Podobně to funguje u pohybu, který může dojem z držení těla zpřesňovat. „Dobře koordinovaný sportovec, který při chůzi lehce pohupuje rameny, působí dojmem připravenosti k akci. Nesportovec se stejnou řečí těla působí spíš plaše. Když sportovec stojí vzpřímeně, vypadá ostražitě a ´vojensky´, zatímco flákač toporně a divně.“ (Miller, Kane, Přiměřená sebeobrana)

• Vystupování, chování

Součástí vystupování je mimo jiné to, jakým způsobem pracujeme s těmi aspekty vzhledu, které samy o sobě nemůžeme změnit. Například, zda má velmi vysoký člověk spíše tendenci se hrbit (aby působil menší – a působí tak neohrabaně a nejistě), nebo naopak své výšky využívá a „sebejistě ční“.

Chováním jsou na tomto místě myšleny drobné projevy, které může pozorovat někdo v okolí, s kým jste (zatím) nevstoupili do žádné interakce. A které mohou vypovídat o vaší povaze a tím o bojeschopnosti. Od uvolněné/ztuhlé řeči těla v drobných gestech, přes to, jakým způsobem se orientujete v prostoru, až po drobné interakce s jinými osobami.

Možná si teď říkáte: “To mám v zájmu své bezpečnosti vyměnit celý šatník a učit se jinak chodit?” Jistěže ne. Ono by to asi ani (samo o sobě) moc nefungovalo. Celkový dojem vytváří mnoho součástí – a také to, jak přirozeně “hrají dohromady”. Všechny tyhle věci si tu uvádíme proto, abychom se pokusili lépe porozumět, jak se stane, že si nás někdo zvolí za svou oběť. Pokud chcete svou celkovou sebeprezentaci opravdu změnit, pracujte na těch aspektech, které vnímáte jako své největší slabiny. A další se obvykle připojí přirozeně.

V sebeobraně se samozřejmě nabízí následující příklad: Pokud se cítíte bezbranní a chcete to změnit, začněte trénovat nějaký bojový sport (nebo chodit na kurzy sebeobrany – pozor, skrytá reklama! ;-)). Časem (samozřejmě ne po víkendovém kurzu, u každého to trvá jinak dlouho, ale rozhodně se bavíme minimálně o měsících) se začne zvyšovat vaše sebedůvěra, může se proměnit držení těla a mnohdy změna životního stylu vede například i k přirozené, nenucené změně šatníku. Mně například s tím, jak jsem začala víc a víc sportovat, začalo vadit oblečení, ve kterém se nemůžu pořádně hýbat. A na podpatcích mě uvidíte jen výjimečně.

To je prosím pěkně jen příklad, rozhodně ne návod. Noste to, v čem se cítíte dobře. Jen je (z hlediska prevence v sebeobraně) dobré si vždy uvědomovat, co to znamená v kontextu konkrétní situace. Když například vím, že se budu pohybovat v potenciálně nebezpečném prostředí v oblečení, které mi neumožní útěk, o to více budu ostražitá a můžu přijmout nějaká dodatečná bezpečnostní opatření (jako například vybavit se vhodnými sebeobrannými prostředky – paralyzér, slzotvorný sprej).

Ale to jsme trochu odbočili, vraťme se k sebeprezentaci. Na pomezí mezi fázi Vyvarování a fázi Boje bez boje můžeme zařadit náš celkový projev (sebeprezentaci) ve chvíli, kdy dochází ke kontaktu s potenciálním útočníkem:

Sebeprezentace v kontaktu s potenciálním útočníkem

Co zde může hrát roli – například přesvědčit agresora, který si vás “oťukává”, že bude lepší na vás neútočit?

• Postavení v prostoru

Jakou pozici zaujímáte v prostoru a vůči druhému nejen rozhoduje o tom, jaký budete mít přehled o situaci a možných únikových cestách, ale také „správné postavení takticky posiluje vaši sebeprezentaci, protože to vypadá, jako že víte, co děláte. Velkou částí sebeprezentace je vyzařování aury schopností. Čím schopnější jste, tím silnější bude vaše sebeprezentace.“ (Miller, Kane, Přiměřená sebeobrana)

• Sebevědomé vystupování, náznak možné síly

„Člověk by měl před konfliktem působit sebevědomě. Už jen tento pouhý fakt může útočníka od jeho záměru odradit, neboť si stejně jako predátor v přírodě vybírá snadně vypadající kořist.“ (Stich, Pavelka, Sebeobrana)

„Nejvyšší úrovní prosté sebeprezentace je schopnost dát neomylně najevo, že jste ochotni přeskočit na stupnici síly mnohem výš. Zvyšuje se tím riziko a drban tím dostává poslední šanci rozhodnout se jinak.“ (Miller, Kane, Přiměřená sebeobrana) Naznačení možnosti použití síly ovšem v sobě nese dvě rizika. Zaprvé právní (kterým se zde nebudeme podrobněji zabývat, ale ve stručnosti jde o to, aby bylo vaše jednání stále kvalifikováno jako nutná obrana) a zadruhé skutečnost, že jakékoli blufování bude s velkou pravděpodobností odhaleno, což situaci pouze zhorší. „Pokud při zastrašování nezabere předvedení síly, téměř určitě k ní budete muset sáhnout.“ (Miller, Kane, Přiměřená sebeobrana)

• Pohled

Zásadním prvkem sebeprezentace ve smyslu komunikace je v kontaktu s potenciálním útočníkem pohled. Oční kontakt, jeho načasování, podoba (nebo absence) může být rozhodujícím prvkem v tom, zda dojde k fyzickému střetu.

Obecně lze říci, že přímý oční kontakt značí sebevědomí, ale může také působit jako výzva. Ignorování může vyvolat dojem, že vám druhý nestojí za pozornost, a sklopené oči působí submisivně. Pokud se tedy ocitnete v blízkosti někoho, kdo působí agresivně a dost možná hledá vhodnou oběť, aby si „vybil vztek“, ve většině případů bude nejlepším řešením (pokud se mu nemůžete snadno vyhnout tím, že prostě odejdete) nenavazovat oční kontakt, ale současně se pohledu nevyhýbat „ostentativně“ a snažit se nevypadat ustrašeně. Současně je radno ho tak docela „neztrácet ze zřetele“ (v rámci situačního uvědomění – viz níže).

Velkou kapitolou v odrazení útočníka od jeho úmyslu je samozřejmě také vhodné použití hlasu. K tomu se ale dostaneme později.

Situační uvědomění

Sebeprezentace a situační uvědomění spolu samozřejmě úzce souvisí. Pokud jste „bdělí“, je to vidět. A naopak. „Útočníci hledají oběti a ideální oběť je v Bílém kódu (stav, kdy nejsme ostražití), duševně a/nebo prostředím: ti, kdo jsou duchem nepřítomní či odtržení od houfu.“ (Thompson, The Art of Fighting Without Fighting) Tzv. „target hardening“, tedy činění se obtížným cílem, je ve fázi Vyvarování důležité. Když ze sebe přiměřenou ostražitostí učiníte obtížný cíl, výrazně snížíte riziko, že si vás někdo vybere jako potenciální oběť.

Situační uvědomění je „vědomí toho, co se kolem vás děje a bude dít. (…) schopnost rozpoznat, zpracovat a pochopit faktory důležité pro vlastní zdraví a bezpečí, zejména potenciální hrozby, únikové cesty a zbraně.“ (Miller, Kane, Přiměřená sebeobrana)

Zejména se samozřejmě jedná o to, abyste si byli vědomi dalších osob ve svém okolí, a o vyhodnocování, zda pro vás mohou představovat hrozbu.

Tím se dostáváme k zásadnímu bodu v této fázi (a současně určitému přechodu do fáze další), tedy k momentu Vyhodnocení, přičemž velmi významnou roli v něm hraje včasnost. „Podobně jako rakovina, konfrontace by měla být zachycena a řešena co nejdříve – čím déle ji necháte, tím je závažnější.“ (Thompson, The Art of Fighting Without Fighting)

Někdy máte na vědomé vyhodnocování situace minuty, jindy vteřiny, a velmi často musíte reagovat okamžitě.