Helena
Co když všechno vaše trápení způsobuje jeden jediný člověk?
Co když můžete ovládat celý svět?
Co když…
Zahrajeme si takovou, řekněme, hru. Představte si, že vás zítra při přecházení silnice srazí a na místě usmrtí autobus.
…Fuj! Proč pod vám podsunuji tak brutální představu a co to jako má společného s hledáním štěstí? Jsem padlá na hlavu?
Dost možná. Ale chvíli ještě u té představy zkuste vydržet a sledovat, kam nás zavede…
A teď si vybavte nějaký problém, který vás poslední dobou hodně trápí. Třeba strach z té příšerně těžké zkoušky, kterou určitě neuděláte. Nebo nedoplatek za elektřinu, na který nemáte. Zlý šéf, který se vás buď chystá vyhodit nebo dostat do blázince, jinak se jeho chování vysvětlit prostě nedá. A tak podobně, vy na něco určitě přijdete. Prostě myslete na problém, kvůli kterému se vám v noci špatně spí a který vám, nezvaný, přichází na mysl v nevhodných momentech a kazí vám jinak krásné chvíle.
…ne, sadistické sklony nemám a ano, článek je opravdu o hledání pocitu štěstí, vydržte ještě chvíli…
Jsme zpátky pod koly autobusu, který právě ukončil váš život. Ještě vás může vyhodit šéf z práce nebo učitel od zkoušky? A musíte ještě někdy platit elektřinu?
Podívejte se v tomhle světle na to, jak jste strávili poslední dny svého života.
Přemýšleli jste, co budete dělat, až přijdete o práci, vyhodí vás ze školy nebo vám odpojí elektřinu? To byla dost ztráta času, co?
Ne. Určitě nikoho nechci vyzývat k tomu, aby se doslovně řídil okřídlenou radou žít každý den tak, jako by byl tím posledním. Většinu z nás autobus nesrazí a budeme další dlouhé roky chodit do školy či do práce a platit elektřinu.
Jistě to ale nevíme. Jistě nevíme nic. A o to právě jde.
Nic není jisté, vše se neustále mění. A co se kolem nás děje, můžeme ovlivnit jen ve značně omezené míře. A něco vůbec. Přesto se mnozí z nás zoufale drží iluze kontroly. Neříkejte, že to neznáte. Ležíte v posteli, snažíte se usnout a v hlavě se vám honí vše, co je potřeba zařídit a zvládnout. Přemítáte o různých možných výstupech a hledáte pro ně řešení. Přehráváte si v hlavě rozhovory a plánujete různé reakce na desítky variant toho, co může protistrana říct. Rozvíjíte dalekosáhlé katastrofické scénáře a máte pocit, že když najdete nějaké alespoň trochu schůdné řešení pro každou, i tu nejhorší možnou variantu, budete moci usnout s pocitem, že teď už to máte konečně vše alespoň trochu pod kontrolou.
A zapomínáte se při tom zaměřit na to jediné, a přitom zásadní, co skutečně pod kontrolou mít můžete. Sami sebe a své vnímání.
A protože vše, co prožíváme, prožíváme prostřednictvím svého vnímání, můžeme vlastně mít pod kontrolou úplně všechno. Celý svůj svět.
Nemůžete přinutit svého šéfa, aby se stal milejším, ohleduplnějším a tolerantnějším člověkem. Ale můžete se kvůli němu přestat trápit. Kdo vás nutí přemýšlet, co si asi o vás myslí? Kdo po vás chce, abyste si přehrávali pořád dokola v hlavě katastrofické scénáře o vyhazovu a následné dlouhodobé nezaměstnanosti? Kdo rozhoduje o tom, na co myslíte před spaním?
Jeden jediný člověk. Ten, kdo vlastně skutečně může za veškeré vaše trápení. Správně, vy. Protože ty nepříjemné pocity, které prožíváte, nezpůsobují přímo okolnosti, ale váš odpor vůči nim. Řidič před vámi, který jede příliš pomalu a současně prostředkem silnice, takže ho nemůžete předjet, vám tep nezvyšuje. Jak by mohl? Srdce vám divoce buší z vašeho rozčílení. A rozčiluje vás to, že nemůžete předjet a upínáte se k tomu, že byste MĚLI moci. To vy jste právě tomu řidiči, úplně neznámému člověku, dali nad sebou moc…
Je snadné to změnit a přestat si zbytečně ubližovat? Rozhodně ne. Ale je to možné. A změnit (pomalu, postupně, krůček za krůčkem) vlastní způsob uvažování, vnímání a prožívání je rozhodně realističtější cíl než úsilí o to mít pod kontrolou celý vnější svět. Nemusíte mi věřit.
Ani byste neměli.
Věřte sobě. Té části vás, která ví, že to jde…
