Někteří ti tací se jmenují třeba… Helena. A někdy si k tomu ještě píšou blog o vnitřních kriticích. Protože proč ne.

Byly doby, kdy jsem se asi neměla moc ráda. Říkám „asi“, protože jsem tenkrát o tom nepřemýšlela. Na úvahy o vnitřních kriticích, laskavosti vůči sobě a sebelásce jsem byla příliš zaměstnaná přežíváním. Od té doby jsem urazila obrovský kus cesty a naučila jsem se, mimo jiné, mluvit se sebou laskavěji.

Něco se vám nedaří, nejste spokojeni se svým výkonem, reakcemi, pocity… Jak sami se sebou v takové situaci mluvíte? Všichni asi známe radu, abychom si představili, že nejde o nás, ale o dobrého přítele. A vy byste mu řekli to samé, co teď říkáte sami sobě. Pokud se při té představě zděsíte, je to zděšení na místě. Příliš mnoho z nás vůči sobě používá takový způsob komunikace (obsahem i formou), jakým by s druhými nikdy nemluvili.

Kamarádce byste asi neřekli třeba: „No bodejť, že na tebe kašle. A ty se tomu fakt divíš? Kdo by o tebe stál?“

Nebo kolegovi: „Jasně. Jeden úkol a hned totální průser. Ty nejsi jen nešikovnej — ty jsi prostě typ, co nikdy nic nedotáhne. A všichni to vědí.“

V tomhle jsem se hodně zlepšila a byla jsem na to pyšná. Plácala jsem se po zádech, jak jsem na sebe hodná. A pak jsem zjistila, že v některých oblastech ve mně můj vnitřní kritik dál vesele žije, vzkvétá – a zjape jako zjednaný.

Kdy jsem si to uvědomila?

Před časem jsem navštívila lanové centrum. Tušila jsem, že to pro mě nebude snadné, že čím jsem starší (pardon, chtěla jsem říct „čím jsem déle mladá“), tím hůř snáším výšky. Ale až když mě zakšírovali a vylezla jsem těch 50 kilometrů nahoru (jo, bylo to 50 kilometrů – nejmíň!), zjistila jsem, jak velký problém mám.

Nebudu vás napínat, tu trasu jsem absolvovala. Trvalo to hodinu a půl, celou dobu jsem se se sebou prala a měla jsem pocit, že bojuju o život. A když jsem konečně slezla a políbila zem, mohl přijít pocit euforie.

Ale místo, abych byla hrdá, že jsem překonala strach, posunula své limity a zvládla to, ozvalo se ve mně: „No ty jsi ale bábovka!“ (Kdo mě zná, asi tuší, že reálně jsem nepoužila přirovnání k pečivu, ale podstatně ošklivější slovíčko.) Pozdravte mého vnitřního kritika. Říkám mu „Generál Pičus“.

Generál Pičus měl dojem, že jsem to sakra měla zvládnout líp. S úsměvem, nejrychleji ze všech, ideálně ještě s vlající hrdinskou pláštěnkou. Neměla jsem se bát. Měla jsem být silnější.

Všechna tahle „ne/měla bych“ jsou absurdní standardy, které si diktuje vnitřní kritik. A jejich nesplnění okamžitě spojuje s kategorickými, generalizujícími odsudky.

Nedělá to náhodně. Obvykle jde buď o internalizované hlasy skutečných, „externích“ kritiků z našeho života, nebo o staré mechanismy, které kdysi měly reálnou ochrannou funkci. Třeba jste opravdu museli být silní — protože nebýt silný tehdy mohlo znamenat ohrožení. Možná dokonce nepřežití. Dnes už vám to ale neslouží. Jen škodí.

Generál Pičus mi rád podsouvá, že když nepodám 100% výkon, selhala jsem. A když jsem selhala, jsem slabá. A když jsem slabá, nejspíš se proboha stane něco strašného! Váš vnitřní kritik vám možná říká něco jiného, například:

Uděláte chybu? Jste neschopní.
Něco nejde hned? Nemáte na to.
Někdo vás odmítne? Jste bezcenní.
Nezareagujete ideálně? Jste špatní.

Nebo něco úplně jiného. Je to ten hlas, který je nelítostně kritický, útočí na citlivá místa a opravdu, ale opravdu není objektivní.

Co s ním?

Ne, nebudu z toho dělat populárně-naučný článek o „kognitivně-behaviorálních technikách modifikace dysfunkčního self-talku prostřednictvím kognitivní restrukturalizace“. To tentokrát nechám jiným. Těm, kteří nemají tolik másla na hlavě, že by si z něj mohli upéct tu zmíněnou bábovku.

Pojďme se místo toho zasmát mému výkonu, který Generála Pičuse tak rozezlil. Protože humor je koneckonců skvělá zbraň proti všem vnitřním kritikům.