Helena

Máte pocit, že do nějakého člověka investujete hodně energie, času, emocí…, a zpátky dostáváte málo nebo vůbec nic? Že mu na vás nezáleží, nezajímáte ho?

No, možná to tak je. Nebo je přinejmenším jeho zájem o dost menší než ten váš. To se prostě stává. Často. A pokud ve vás zmíněný člověk záměrně nevyvolal opačný dojem (ať už z jakéhokoli důvodu), nemáte důvod se na něj zlobit. A nedostatek jeho zájmu ani nevypovídá nic o vaší hodnotě. Prostě nejste zajímaví PRO NĚJ. To je vše.

Nejlepší, co v takovém případě můžete udělat, je přijmout realitu a obrátit svou pozornost (energii, čas a emoce) někam jinam. To se samozřejmě podstatně snáze řekne než udělá. Ale o tom tenhle článek není.

Je o případech, kdy mezi vámi a někým dalším (nebo mnoha dalšími) stojí STRACH. Váš strach. Z nějakého důvodu (pátrejte ve svých minulých vztahových zkušenostech) hluboko ve vás zakořenila nejistota. Obava z toho, že někomu, kdo pro vás hodně znamená, na vás nezáleží.

A tahle nejistota ovlivňuje vaše vnímání a vyhodnocování chování druhých lidí. Samozřejmě především těch, na kterých vám záleží nejvíce.

Řekněme například, že vám dotyčný neodpovídá na zprávu. Možných důvodů je spousta, ale váš strach říká: “To je jasné, kašle na mě.”

Ale tím to nekončí.

Jelikož je vašemu strachu jasné, že na vás dotyčný kašle, začnete se podle toho chovat. Pokud jste si vybudovali obranné mechanismy (které jste možná kdysi potřebovali, ale teď jsou dávno nefunkční), stáhnete se. Sami přestanete komunikovat. Nebo se zlobíte, ale strach (převlečený za hrdost) vám brání narovinu říct: “Dotklo se mě, když jsi neodpověděl na zprávu.” Takže prostě jen začnete být nepříjemní.

Chudák dotyčný (který na vás možná vůbec nekašle, ale například má prostě moc práce) ani netuší, co se ve vás děje. Vidí jen vaši reakci. O její příčině se nedozví.

Časem pravděpodobně buď dospěje k závěru, že kašlete vy na něj, nebo vás vyhodnotí jako bezdůvodně nepříjemnou osobu. A hádejte co? Ano, skutečně ztratí zájem být s vámi v kontaktu. Tomu se říká sebenaplňující proroctví.

A ani vy se nikdy nedozvíte, že na začátku jste tomu člověku lhostejní nebyli. Že jste ho k vytvoření odstupu od vás donutili vy sami svou nečitelnou reakcí na jeho domnělý nezájem.

Řešení? Jako v mnoha případech, pokud jde o vztahy mezi lidmi, odpovědí je komunikace. Lidé, kterým na vás záleží, budou na vhodně podané sdělení vašich obav reagovat ujištěním. Jaké je to “vhodné podání” může být značně individuální – ve vtahu k vaší osobnosti, charakteru toho druhého a podobě vašeho vztahu. Každopádně by mělo být autentické, nevyvíjet nátlak a dát druhému prostor, aby vše zpracoval.

Pokud ovšem váš strach nadále přetrvá a vy se takového ujištění o zájmu budete dožadovat třikrát týdně, ochota druhé osoby neustále vás uklidňovat, začne klesat. A nakonec se tak dost možná váš strach opět naplní.

Stává se to, když podceníte práci na sobě. Když veškerou odpovědnost za svůj pocit jistoty chcete přesunout na druhou osobu. To nejde. Respektive někdy to tak trochu funguje, ale vznikají z toho různé patologické vztahy. Ale o tom třeba zase jindy…