Helena
Zamyslete se na chvíli nad tím, jak reagujete, když se ve vás vzedmou silné emoce. Jako třeba vztek. Podlehnete mu, necháte ho, aby vámi zmítal, přiživujete ho dál? Nebo ho usilovně potlačujete, protože to je “špatná emoce”?
V prvním případě možná budete zuřivě křičet nebo rovnou udeříte. Buď přímo původce vašeho vzteku, nebo “nakopnete štěňátko”. Doslova snad většina z nás ne. Tím “štěňátkem” je jakýkoli zástupný objekt a ani to nakopnutí nemusí být doslovné. Například vás naštval nadřízený, který vám dal nesmyslný deadline, a vy vzápětí vyjedete na kolegyni, starostlivě se ptající, co se vám stalo.
Ve druhém případě se navenek neprojeví nic moc. Nebo alespoň ne hned. O to víc se děje uvnitř. O potlačených emocích a jejich důsledcích se toho napsaly stohy. Nakonec stejně nakopnete štěňátko (už ale vůbec netušíte, proč) nebo si uženete nějaký psychosomatický zdravotní problém.
Ani jedna z variant není zrovna konstruktivní. Problém jste nevyřešili. A navíc jste se o sobě nic nedozvěděli.
O tom, jak konstruktivně řešit problémy a vést spory si třeba povíme zase někdy jindy. Teď se zaměříme na ten samotný okamžik, když vámi akutně cloumá vztek. Někdy je příčina dost jasná, jindy za ní může být víc, než se na první pohled zdá. A jsou i případy, kdy vztek je jen tou pomyslnou špičkou ledovce. A pod hladinou se skrývá další emoce. Nebo hned několik.
Hněv je emoce, která velmi často skrývá několik dalších primárních emocí, jako je strach nebo smutek. Pochopení toho, proč se rozčilujeme, a rozpoznání všech základních emocí, které tento pocit podporují, nám může pomoci v náročných situacích použít spíše uváženou odezvu (“response”), než impulzivní reakci (“react”). Když odhalíme skryté emoce pod vlnou hněvu, pomůže nám to se s touto emocí vyrovnat efektivněji, konstruktivním způsobem, místo abychom ji nechali slepě ovládat naše chování.
Samozřejmě to ale není tak jednoduché. Zaprvé mnohdy pod vlivem vzteku reagujeme velmi rychle, nemáme prostor ani na to, aby nás vůbec napadlo zastavit se a zkoumat své skryté emoce. Ale to nevadí. Stává se to každému. Jsme lidé. I poté, co jste vybouchli jako nášlapná mina, můžete zkoumat své pocity. Jen se vám teď do toho ještě budou plést další emoce – vyvolané vaší vlastní reakcí a případně i tím, jak na ni zareaguje druhá strana. Postupem času, když budete trénovat, se vám může podařit zastavit se častěji a dříve.
Zadruhé prostě obvykle nevíme, jak na to. Mnoho lidí, když se poprvé zeptají sami sebe, co vlastně cítí, žasne. Protože by to přeci měla být jednoduchá otázka, ne? Najednou ale zjišťujeme, že identifikovat a pojmenovat vlastní emoce vlastně neumíme. Samozřejmě kromě té nepřehlédnutelné špičky ledovce.
No a jak tedy na to? Základem je prostě se zastavit a zaměřit pozornost do svého nitra. Položit si tu otázku: “Co cítím?” a nezaplést se do rozumových konstrukcí ve snaze najít odpověď. Samozřejmě, že to víte. Podobně jako někde v mozku máte informaci o tom, kde jste sakra nechali klíče od auta. Jde o to, jak ty informace zpřístupnit, “zvědomit”. Můžete na tom pracovat mnoha různými způsoby. S terapeutem nebo třeba pomocí meditace.
Meditační aplikace Calm například pracuje s konceptem SAIN:
Stop: Zastavit se. To znamená zastavit proces automatických reakcí a zběsilý běh myšlenek a “přijít k vědomí”. Tedy vnímat sám sebe.
Allow: Povolit. To znamená dovolit si cítit to, co cítíte. Mnoho emocí jsme se naučili potlačovat jako “nevhodné”.
Investigate. Prozkoumat. Tady to začíná být opravdu těžké. Pomoci vám může zaměřit se nejprve na smyslové vjemy. Emoce probíhají v našem těle a můžeme cítit jejich fyzické projevy. Nenechte se odradit, když to hned nepůjde. Někdy ale můžete naopak být překvapeni, jak rychle se objeví odpověď, když pro to vytvoříte podmínky. Zastavíte se a povolíte si to.
Non-identification: Neidentifikovat se s hněvem. Tento krok už je “vyšší level”. Značí určitý nadhled nad pociťovanou emocí. Její pozorování s jistým odstupem. Někdy pomáhá představit si, že se díváte sami na sebe zvenku. Neidentifikace už patří k práci s emocemi. Odráží skutečnost, že emoce jsou tím, čím jsou. Nic méně a nic více. Jsou ukazateli toho, jak prožíváme, jaké jsou naše hodnoty a tužby nebo třeba obavy, zranění a jizvy. Jsou přirozené… a pomíjivé.
O tom ale podrobněji třeba zase jindy. Zatím si zkusme příště, až pocítíme silný nával hněvu, vzpomenout na to, abychom prozkoumali své emoce. Možná to hned nepůjde. A možná budete překvapeni, co se o sobě dozvíte.
Vybudováním dovedností všímavosti (mindfulness) můžeme postupně nejen lépe reagovat v emotivních situacích, ale také poznávat sami sebe, učit se přijímat se takoví, jací skutečně jsme, a současně pracovat na tom, jací chceme být.
