Okolnosti vylučující protiprávnost činu

Troše té „právničiny“ se ale nevyhneme. Trestní zákoník vymezuje určité situace, kdy jednání, které by jinak bylo trestné nebo přestupkem, není protiprávní. Jedná se o následující paragrafy trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.):

• § 28 Krajní nouze: Jde o oprávnění odvracet nebezpečí hrozící oprávněnému zájmu (tedy např. životu a zdraví člověka, majetku nebo svobodě a lidské důstojnosti) jednáním, které by jinak bylo protiprávní. (Pokud nelze nebezpečí odvrátit jinak anebo způsobený následek není zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo nebyl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.)

Klíčovým rozdílem oproti nutné obraně (viz níže) je, že při krajní nouzi čin nemusí být přímo namířen proti útočníkovi a může způsobit škodu i jiné osobě než původnímu zdroji nebezpečí.

Příklad (v kontextu sebeobrany): Rozbití cizího okna při úniku před agresorem, když nemáte jinou možnost.

• § 30 Svolení poškozeného: Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Svolení musí být dáno předem nebo současně s činem, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně. (Je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že by poškozený tento souhlas jinak udělil vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.) S výjimkou svolení k vymezeným lékařským zákrokům nelze uplatnit na ublížení na zdraví nebo usmrcení.

Příklad (v kontextu sebeobrany): Použití cizího telefonu v nouzi (ohrožení útočníkem) může být kryto § 30 (pokud poškozený souhlasí i dodatečně nebo by souhlasil), ale spíš se na to bude nahlížet jako na krajní nouzi (§ 28) nebo nutnou obranu (§ 29).

• § 31 Přípustné riziko: Zde jde o to, že se nejedná o trestný čin, pokud vykonáváte (v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které máte v době svého rozhodování o dalším postupu) v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozíte nebo porušíte zájem chráněný trestním zákonem (nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak). O přípustné riziko se ovšem nejedná (s pár výjimkami), pokud byste ohrozili život nebo zdraví člověka, a jsou tam i další omezení (např. výsledek nesmí odporovat zásadám lidskosti).

Případ (v kontextu sebeobrany): Tento paragraf by se v kontextu sebeobrany dal uplatnit snad leda na tréninkové situace nebo simulace, při nichž instruktor nebo účastník vědomě volí určitou míru fyzického rizika, protože jinak by nebylo možné dosáhnout realistického nácviku. Ale i tam by se to posuzovalo velmi přísně.

• § 29 Nutná obrana. Tento paragraf nás v kontextu sebeobrany zajímá především, uvedeme si tedy jeho celé znění:

Nutná obrana v praxi

Útok

Útokem se rozumí úmyslné protiprávní jednání člověka, které bezprostředně směřuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Spadá sem i zvíře poštvané člověkem. Útok musí být skutečný, ne domnělý.

Zájem chráněný trestním zákonem

Zájem chráněný trestním zákonem je jakýkoli zájem, na jehož ochraně má společnost zájem natolik významný, že jeho ohrožení nebo porušení trestní zákoník kvalifikuje jako trestný čin. Zde především život, zdraví nebo svoboda člověka.

Přímo hrozící nebo trvající útok

Přímo hrozící útok je takový, kdy z chování útočníka je zřejmý bezprostřední úmysl zaútočit, i když útok ještě fakticky nezačal. Útočník už projevil jasný úmysl fyzicky zaútočit, jeho jednání ukazuje, že útok nastane hned nebo v nejbližším okamžiku. Obrana v této chvíli nemusí čekat na první ránu (to už může být pozdě).

Trvající útok je útok, který už započal a dosud neskončil, tedy nebezpečí pro napadeného stále trvá. Útok končí, jakmile je útok zcela odvrácen nebo pominulo nebezpečí, že bude pokračovat.

Dále viz exces z nutné obrany níže.

Zcela zjevně nepřiměřená obrana

Judikatura i právní teorie se shodují, že obrana může být intenzivnější než útok, ale nesmí být zcela zjevně (očividně, extrémně) nepřiměřená jeho povaze a intenzitě. Obrana může způsobit útočníkovi následky stejně závažné, nebo i závažnější, než jaké hrozily chráněnému zájmu. Nesmí tedy jít o extrémní nepoměr, který bije do očí (např. obrana střelnou zbraní proti jediné facce, když nebylo ohroženo zdraví či život). /Otázce použití střelných zbraní k sebeobraně jsem se věnovala v článcích Boj v sebeobraně III: Sebeobranné prostředky a Smrtící zbraně k sebeobraně – ano, nebo ne?/

Exces z nutné obrany

K excesu z nutné obrany dochází tehdy, když obránce při odvracení útoku překročí meze nutné obrany stanovené zákonem — tedy když jeho obrana:

• je zcela zjevně nepřiměřená intenzitou nebo použitým prostředkem vůči způsobu útoku (intenzivní exces), nebo

• probíhá mimo dobu útoku, tedy dříve, než útok skutečně přímo hrozí, nebo poté, co již skončil (extenzivní exces).

Takové jednání už nelze považovat za nutnou obranu, a proto není beztrestné.
Při posuzování však soudy přihlížejí k okolnostem případu – zejména k psychickému stavu obránce, stresu, strachu či panice, které mohou být polehčujícími faktory.

Příklady:

Někdo (neozbrojený) vás chytí za ruku a vy ho bodnete nožem (intenzivní exces).

Při obraně upadne útočník na zem, vy poodejdete, ale pak se vrátíte a kopnete do něj (extenzivní exces). (Tohle je jednoznačný příklad. K extenzivnímu excesu by, podle dalších okolností, mohlo stačit i to, že upadne, už neútočí, a vy do něj kopnete.)

Trestní řízení

V krajním případě, kdy při obraně dojde k vážnému zranění nebo dokonce k usmrcení útočníka, se nelze vyhnout zapojení orgánů činných v trestním řízení a (pokud není nutná obrana zcela zjevná) s vysokou pravděpodobností dojde i k zahájení trestního stíhání — byť může být následně zastaveno, pokud se prokáže, že šlo o nutnou obranu.

Případný soud bude (často ve spolupráci se soudními znalci) přihlížet nejen k  okamžitosti a povaze útoku, prostředkům obrany (a dostupnosti jiných – tedy jestli měl obránce i jiné reálné možnosti), časovému rámci a následkům obrany (soud porovnává, co hrozilo napadenému a jaký následek vznikl útočníkovi), ale také k dalším věcem, jako jsou:

• úmysl a motiv (jestli šlo skutečně o obranu, nebo o pomstu, trest, „vyřizování účtů“)
• psychický stav obránce (zda jednal v afektu, strachu, stresu, panice – tzv. afektivní exces)
• osobní poměry obránce (tělesná konstituce, věk, pohlaví, fyzická zdatnost, zdravotní stav, případný výcvik)

Poslední zmíněný bod může být vnímaný jako trochu problematický. Pokud jste 50kilová žena, která nikdy netrénovala nic, co by i jen vzdáleně připomínalo bojový sport, jste „v suchu“. Ale když jste třeba dvoumetrový karatista, soud k tomu bude přihlížet. Neznamená to, že byste se snad nesměli účinně bránit, ale o to více pro vás platí: než dojde k fyzickému střetu, ujistěte se, že jste vyloučili všechny jiné možnosti.

Máme se bát bránit?

Možná vás teď napadá: „Tak já snad raději nebudu chodit na kurz sebeobrany, aby mě pak nezavřeli.“ Takhle prosím neuvažujte.

1. Absolvování kurzu sebeobrany snižuje riziko, že se někdy budete muset fyzicky bránit (zlepšíte své dovednosti vyhnout se takové situaci a budete působit jako méně snadná oběť, takže klesá pravděpodobnost, že si vás nějaký útočník vybere).
2. Je lepší stanout v lavici obžalovaných než nestanout už nikdy nikde.  Jemněji řečeno (aby to neznělo jako výzva k „dobrovolnému“ riskování trestního řízení): Lépe umět se bránit, i když to může mít právní následky, než se nebránit a stát se něčí obětí. V sebeobranné situaci musí nutně vaším hlavním zájmem být vlastní zdraví a život.
3. Nejsou sice dostupné žádné oficiální statistiky, které by kvantifikovaly, jak často české soudy berou absolvovaný kurz sebeobrany/bojových umění jako přitěžující okolnost, ale z dostupné judikatury a odborných prací vyplývá:

   • Samotná znalost/kurz není automaticky přitěžující okolnost. Soudy ji zvažují jen tehdy, když má reálný dopad na povahu útoku/obrany (např. použití specifické techniky, vyšší předvídatelnost následků, výrazná převaha síly).

   • Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje vysoký práh pro závěr o „zcela zjevné nepřiměřenosti“ a připouští i velmi důraznou obranu, pokud odvrací hrozící či trvající útok. Připravenost/„trénovanost“ sama o sobě nutnou obranu nevylučuje.

   • Odborné práce shrnují, že možné zpřísnění trestu připadá v úvahu tehdy, když obránce prokazatelně využil techniku bojového zápasu a tím zvýšil nebezpečnost následku; i tak jde spíš o výjimečné případy, posuzované individuálně.

A abych vás zkusila ještě trochu uklidnit, pokud vás tato kapitola lehce „rozhodila“: Nejsou sice dostupné přesné statistiky o tom, jak často se lidé stávají subjekty trestního řízení v důsledku sebeobrany (mimo jiné proto, že nutnou obranou se mnohdy zkouší lidé hájit i v případech, kdy se o sebeobranu rozhodně nejednalo), ale můžeme odhadovat, že reálně se v Česku každý rok dostane do trestního řízení kvůli sebeobraně odhadem několik stovek lidí (zdůrazňuji, že jde pouze o velmi hrubý kvalifikovaný odhad). Riziko, že si „půjdete sednout“ za to, že jste se účinně bránili, je tedy dost nízké (zvláště, když jste obeznámeni s právními aspekty sebeobrany).

Nezapomínejme také na to, že zdaleka ne každá fyzická sebeobrana končí vážným zraněním (nebo dokonce usmrcením) útočníka. Spíše většinou vůbec nekončí takovým zraněním (útočníka), které by vedlo k policejnímu vyšetřování.

Na otázku v podnadpisu (Máme se bát bránit?) si tedy dovolím odpovědět: Ne, nemáme. Buďme si vědomi toho, že fyzická obrana není něco, co bychom měli brát na lehkou váhu. Uvědomujme si svou konkrétní situaci a zní vyplývající možnosti a rizika. Ale neváhejme v kritickém okamžiku, protože pak bychom už také k žádné obraně nemuseli mít příležitost. Abyste mohli čelit nějakým právním důsledkům, musíte být v první řadě naživu…

Každopádně je dobré vědět, jak postupovat, pokud ke zranění útočníka přeci jen dojde:

Co radí právník

O tom, kdy volat policii, jsme se bavili už v závěru článku Po boji 1: Kdy končí sebeobranná situace.

Pokud dojde k sebeobranné situaci, zvažte zavolat PČR vždy. Může se jednat o situaci náhodnou, ale i plánovanou. V případě dalšího napadení pak bude důkazní situace pro oběť příznivější, protože u PČR bude existovat záznam. Můžete také předejít útoku na někoho jiného.

Pokud při sebeobranné situaci dojde ke zranění, neměli byste nad přivoláním pomoci vůbec váhat.

Zavolejte policii, oznamte, že jste byli napadeni, a uveďte, že je útočník zraněný. PČR si přivolá zdravotní pomoc v rámci integrovaného záchranného systému.

Co říct po příjezdu

O tom, co říct policii po jejím příjezdu, uslyšíte mnoho různých rad. Úplně univerzální odpověď neexistuje, protože vždy záleží na situaci a všech okolnostech. Vaše schopnost vyhodnotit situaci a racionálně se rozhodnout, co nejlépe říci, bude ovšem po napadení značně snížená. Sdělte policii základní fakta, nepřidávejte zbytečné komentáře.

Většina z nás nejsme právníci. Po sebeobranné situaci navíc budete rozrušení. Stačí tedy říci, kdo jste a kdo vás napadl, pouze obecně, aby policie věděla, koho chránit, a na druhou stranu mohla útočníka dohledat, zpacifikovat (pokud je to třeba) apod. Detaily si nechte na formální úkony, tedy moment, kdy fáze prověřování přechází do fáze vyšetřování, kdy již dochází k zahájení trestního nebo přestupkového řízení.

O skutečnostech zjištěných na místě samém policista sepíše úřední záznam, včetně od vás obdržených informací. Tento záznam sám o sobě není důkazem v trestním řízení. (Jedná se defacto o informaci či návod, zda se v další fázi řízení, tj. vyšetřování, z dané osoby stane svědek; svědecká výpověď je již důkazem v trestním řízení.)

Upřímně, tomuto bodu jsme se se spoluautorem článku věnovali poměrně intenzivně. Jádrem diskuse byl rozdíl mezi ideálním procesním postupem a reálným lidským fungováním. V situacích silného stresu, strachu nebo šoku totiž může být velmi obtížné spolehlivě rozlišit mezi popisem faktů a jejich interpretací. A svět navíc bohužel není dokonalé místo, kde systémové procesy vždy fungují přesně tak, jak by měly…

Vy sami se znáte nejlépe. Pokud máte obavu, že v rozrušení nebudete schopni bezpečně odhadnout, co je ještě vhodné sdělit, a čím byste si naopak mohli způsobit další potíže, držte se jednoduchého pravidla: Řekněte jen to, co je nezbytně nutné, a trvejte na tom, že podrobnější vysvětlení poskytnete až za přítomnosti právního zástupce. – To samozřejmě hovoříme o krajních situacích – například při vážném zranění útočníka, pochybnostech o postupu zasahujících osob nebo výrazném nátlaku na vaši osobu.

Právo na právní pomoc

Pokud to situace bude vyžadovat (což v případě zranění bude), policie vás požádá, abyste ke svému oznámení podali osobně vysvětlení na policejní služebně. V této fázi je již z hlediska možných právních následků radno využít své ústavní právo na právní pomoc, zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: „Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány nebo orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“ – Co to znamená v praxi?  Trvat na přítomnosti právního zástupce.

Využití práva na právní pomoc není odmítnutí výpovědi jako takové, ale jen „odložení“ výpovědi z důvodu přítomnosti právního zástupce. Mnoho právníků vám řekne, že značná část jejich práce představuje napravování škod, které klienti napáchali neuváženými slovy před jejich příchodem. A svědecká výpověď je již důkazem v případném trestním řízení…

Na co si dávat pozor

Pokud jste v postavení poškozené osoby, bude tak k vám v drtivé většině případů i přistupováno (pokud samozřejmě nejste sám útočníkem a za poškozeného se jen nevydáváte). Pokud budete vnímat, že je k vám přistupováno nestandardním způsobem, např. jako k útočníkovi/podezřelému, je nutné vždy podání vysvětlení zastavit a požádat o přítomnost právního zástupce.

Zajištění důkazů

Je také radno, pokud máte tu možnost a jste toho schopni, neponechat náhodě zajištění důkazů. Tedy po samotném zavolání policie například oslovit případné očité svědky, zda by na příjezd policie počkali a dosvědčili okolnosti události, případně když spěchají, zda vám nechají na sebe kontakt (jméno a telefon stačí). Případně si zapamatovat, jak vypadali, a policie si je zkusí dohledat, jelikož vedle svědků se samozřejmě zkoumají i kamerové záznamy.

Pokud jste byli zraněni vy, opatřete si lékařskou zprávu.

Můžete si také udělat pro sebe poznámky z celé situace, dokud máte vše v živé paměti.

Právní pomoc je i psychická podpora

Jak jsme již zmínili výše, budete požádáni, abyste se dostavili na služebnu a podali podrobné vysvětlení do protokolu, tj. sepíše se úřední záznam o podaném vysvětlení. To může být ihned po události nebo za pár dnů dle domluvy. Pokud je to ihned, počítejte s tím, že můžete stále být velmi rozrušení. Zde tedy již, zejména v případech, kdy je útočník vážně zraněný, je velmi radno trvat na přítomnosti advokáta. Jak z hlediska pomoci právní, tak pomoci psychické.

I když bude policista naprosto fantastická osoba, která bude empatická a zkušená atd., tak přítomnost „vlastní“ důvěrné osoby, resp. osoby, která je bez jakýchkoliv pochyb na vaší straně, snižuje stres a napětí. Vysvětlení pak bude konzistentní a úplné a v případě nějaké složité důkazní situace se předejde možným pochybením pro další fáze řízení, zejména řízení před soudem.

Pokud nemáte ve svém okolí žádného známého advokáta, kterého byste mohli rychle přivolat, musí vám i tak být umožněno zvolit si ho (ze seznamu ČAK). V pozdější fázi ho pak můžete kdykoli „vyměnit“, pokud to uznáte za vhodné.

Pokud někoho, kdo je schopen poskytnout kvalifikovanou právní službu, máte, klidně mu zavolejte hned po přivolání policie na místo činu. Poradí vám a kontakt s někým „na vaší straně“ vás může uklidnit.

Když nejsme oběť my

Nezapomínejme také na oznamovací povinnost, která vzniká, když jste svědkem trestného činu (ať už jste obětí vy, nebo někdo jiný). Stejně tak máme všichni povinnost trestný čin překazit, resp. jeho spáchání nebo dokončení. Překažení je možné aktivně nebo i včasným oznámením policii (samozřejmě neplatí, pokud by osoba nemohla trestný čin překazit bez značných nesnází nebo aniž by vystavila sebe či sobě blízkou osobu nebezpečí smrti, ublížení na zdraví či jiné závažné újmy nebo trestního stíhání).

V praxi to znamená to, k čemu by nás koneckonců měla vázat i vlastní morálka: nebýt nevšímaví a lhostejní k tomu, co se děje kolem nás. Bohužel dnes a denně dochází k násilným trestným činům na veřejnosti, za přítomnosti svědků, – a oběti se žádné pomoci nedostane.

Důležitá je ovšem i ta druhá část – zbytečně neohrožovat vlastní bezpečnost. Pokud jste svědky nějakého trestního činu (třeba i ve fázi přípravy), zavolejte policii. Z bezpečí. Nenasazujte si kápi a nevrhejte se do hrdinského činu, pokud nejste Supermani.

Na přípravě článku se podílel advokát Mgr. Petr Lein, odborník s dlouholetou praxí v oblasti trestního práva.