Vyhodnocení situace a volba obranné strategie může být fáze, kterou si ani neuvědomíte. Jindy se rozhodujete vědomě a je to těžký úkol. Každopádně můžete chybovat. A v extrémních případech má taková chyba i fatální následky.

Jak jsme si konstatovali už v textu PREVENCE V SEBEOBRANĚ: VYVAROVÁNÍ, někdy máte na vyhodnocování situace minuty, jindy vteřiny, a velmi často musíte reagovat okamžitě. Zmínili jsme si situační uvědomění jako důležitý předpoklad včasného odhalení možných bezpečnostních hrozeb. Riziko, o kterém nevíte, logicky nemůžete nijak řešit. Ale i když jste si nebezpečí vědomi, to, jak na něj zareagujete, může patřit mezi nejtěžší (a nejdůležitější) rozhodnutí vašeho života.

Vnímání rizik

Se strachem je to složité. Může být důležitým varovným signálem, poslem intuice, ale mnohdy nám naopak brání vidět jasně a racionálně se rozhodovat. Když se například zaměříme na jediné konkrétní potenciální riziko, snadno přehlédneme jiné. A když nás zaplaví panika, racionálního myšlení a rozhodování nemusíme vůbec být schopni.

Každý to máme jinak. Někdo vidí hrozbu na každém kroku, jiný se cítí neohroženě až neohrozitelně. A většina z nás má nějaké své specifické “strachy”, které nemusí být zcela racionální. A také každý reagujeme jinak na přítomnost rizika (ať už reálného, nebo ne).

Správně vyhodnotit riziko a zvolit tu nejlepší možnou obrannou strategii je k úspěšnému vyřešení situace klíčové… a někdy je to (vzhledem ke všemu výše uvedenému) nesmírně těžké. Na to, jak pracovat se strachem, se zaměříme ve zvláštní kapitole, zatím si řekněme, že je dobré uvědomovat si, jak my osobně vnímáme rizika a co se s námi děje, když pocítíme strach. A že není nutné (ani užitečné) pohybovat se po světě ve stavu neustálé extrémní ostražitosti, jako by na nás za každým rohem číhal psychopat s motorovou pilou. Stačí si uvědomovat, v jaké jsme zrovna situaci, a vnímat své okolí.

Vědomí hrozby

Jak už bylo řečeno, prvním předpokladem k tomu, abychom mohli vědomě volit reakci na nějakou hrozbu, je o té hrozbě vědět. Někdy je naprosto zřejmá. Pokud se na vás řítí obrovitý chlap a s paží napřaženou k úderu řve, že vás zabije, asi nebudete mít o svém ohrožení pochyby. Hrozba ale není zdaleka vždy tak nápadná a vaše situace jednoznačná. Potenciální ohrožení vaší bezpečnosti může mít podobu osoby kráčející za vámi, (možná jen zdánlivě) liduprázdného parkoviště nebo třeba i člověka, kladoucího vám (nevinnou?) otázku či dokonce nabízejícího (nevyžádanou) pomoc.

To, do jaké míry budete bdělí, vnímající své okolí, nebo naopak “duchem nepřítomní”, rozhodne v těch méně očividných případech ohrožení o tom, jestli vůbec budete mít šanci vyhodnocovat situaci a volit optimální strategii sebeobrany.

Vyhodnocení situace

Ve chvíli, kdy zaznamenáte (zřejmé, bezprostřední nebo potenciální) riziko, nastává fáze vyhodnocování. To se děje samozřejmě i tehdy, když si to neuvědomujete

a reagujete “automaticky”. I v takových případech může vstupovat do hry vše, co víte. Jen na podvědomé úrovni. Teď se ale zaměříme na situace, kdy skutečně vědomě přemýšlíte o tom, co se právě děje. Nebo by se mohlo dít.

Co vám hrozí

Jak už víme, strach může být paralyzující. Zejména, pokud propadneme nejasnému pocitu “obecného ohrožení”, nemá naše mysl pořádně s čím pracovat. A naopak, pokud do situace ohrožení vstupujeme s fixací na jeden jediný možný děsivý výstup, bude naše mysl pracovat na něm… a pomine všechno ostatní.

Ze skluzavky k panice můžeme vystoupit, když dáme své mysli jasné zadání. Co se konkrétně zrovna teď děje? Jaká jsou v tom pro mě rizika? Přemýšlet věcně, objektivně, vyhodnocovat svou situaci, aniž by nás zcela strhly emoce, je v situaci ohrožení těžké. Často nemožné. Pomoci nám v tom může trénink, jako jsou modelové sebeobranné situace pod odborným vedením. Čímž ovšem rozhodně nechci říct, že když absolvujete “modelovky”, zázračně tím “přeprogramujete” svůj mozek a stane se z vás neohrožený Terminátor, který řeší ty nejděsivější situace s chladnou hlavou a strojově přesnou kalkulací rizik. Celé trénování sebeobrany funguje na principu pouhého (nebo “pouhého”) zvyšování pravděpodobnosti, že až “dojde na lámání chleba”, dokážete zareagovat tak, jak potřebujete.

A co nám tedy skutečně může hrozit? Sebeobranné situace můžeme dělit různými způsoby, například podle typu útočníka, podle jeho úmyslu, podle počtu útočníků nebo podle způsobů zahájení útoku. Podrobněji si to probereme v textu Typy útoků, útočníků a motivy útoku. Na tomto místě se budeme zabývat tím, co klienty sebeobrany (zcela pochopitelně) obvykle zajímá nejvíce: bezprostředně hrozícím fyzickým útokem. Jak poznat, že už nastala chvíle, kdy je fyzický střet neodvratný?

Signály útočníka

Ať už se jedná o jakýkoli typ útoku a útočníka, fyzickému násilí vždy předchází určitá forma eskalace (i když probíhá třeba jen v hlavě útočníka a v řádech zlomků vteřiny). Protože „…vše, co člověk dělá, vzniká dvakrát – jednou v mysli a jednou v provedení…,“ (de Becker, The Gift of Fear) můžeme obvykle těsně před fyzickým napadením vysledovat projevy toho, že se pro ně agresor rozhodl, a přípravu na ně. „Pokud dokážeme udržet emoce na uzdě a jsme schopni racionálního myšlení, lze vypozorovat určité příznaky specifického chování protivníka a jeho neverbálních projevů. Na základě toho lze usoudit, že chystá útok.“ (Pavelka, Stich, Sebeobrana)

Tělesná připravenost k útoku

O fyzických projevech připravenosti organismu na agresivní útok, spojených zejména se zvýšenou hladinou adrenalinu (a aktivitou dalších hormonů a neurotransmiterů) by se dalo napsat mnoho. Vyjmenujme si ale jen pár těch nejnápadnějších, kterých si můžeme nejsnáze všimnout.

• • 

    Zrychlené dýchání

  • Pot na čele
  • Hrubá motorická aktivita (jako např. přecházení „jako lev v kleci“)
  • Změna barvy (zrudnutí nebo naopak zblednutí)
  • Záškuby svalů
  • Nesouvislá řeč

Změna pozice, polohy a změny vůbec

Nejvarovnějším signálem by tu pro nás měl být vstup do naší osobní zóny. Zejména poté, co jsme dali jasně najevo, že si to nepřejeme. Signálem útoku srozumitelným asi každému jsou pak samozřejmě ruce zaťaté v pěst, i když varovat by nás mělo i to, pokud naopak protivník skrývá ruce za zády. Všímat si drobných náznaků úmyslu zaútočit, a ještě je ve stresové situaci vyhodnocovat samozřejmě není snadné. Zvláště když se signály nadcházejícího útoku u různých lidí a v různých situací značně liší a mnohdy jejich popis působí vyloženě protikladně (zblednutí jako projev nástupu adrenalinu / zrudnutí v důsledku přívalu krve atp.) Miller (a Kane) proto doporučuje zkusit si všímat změn v protivníkově aktivitě. Např. se může jednat o změnu v tónu, výšce či síle hlasu, odvrácení pohledu (nebo naopak jeho navázání), změna v dýchání, změna postoje či pohybů.

K rychlému vyhodnocení, zda se vás někdo chystá fyzicky napadnout, může sloužit také intuice, která ovšem podle de Beckera na nevědomé úrovni všechny výše popsané signály vyhodnocuje (a to lépe, když jste s nimi dobře obeznámeni).

Signály bezprostředně nadcházejícího fyzického útoku tvoří přechod z prekonfliktní fáze sebeobrany k fázi konfliktní, tedy boji. To je samozřejmě nežádoucí „vrchol“ situace, ke kterému dochází, pokud se nám k násilí směřující vývoj nepodaří včas zvrátit – ať už deeskalací, odstrašením nebo třeba útěkem.

Pravděpodobnost a stupeň rizika

Ne každé vnímané potenciální riziko se promění v reálnou hrozbu. Zde je užitečné připomenout si povahu lidského učení. Abyste je mohli vědomě alespoň trochu regulovat. Pokud jste například jednou podezírali člověka žádajícího vás na ulici o pomoc z nekalých úmyslů, a ukázalo se, že na vás nic nehrál, budete mít příště nejspíš tendenci svůj varovný pocit potlačit. Jenže ten příští cizinec možná žádný problém mít nebude. Kromě “problému”, jak se dostat do vaší blízkosti, aby mohl uskutečnit svůj nekalý záměr. Teď to možná zní trochu jako: “To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou,” ale riziko zůstává rizikem bez ohledu na to, kolikrát se ve vašem případě ne/naplnilo.

Ne nadarmo se říká “better safe than sorry” a v kontextu sebeobrany není vždy zcela výhodné aplikovat pravidlo “benefit of the doubt”. Jednoduše (a česky), pokud jde o vaši bezpečnost, v případě pochyb se vždy raději přikloňte k té horší variantě. Pokud máte pocit, že má někdo nekalé úmysly, ale pochybujete o tom, předpokládejte, že je má. A zachovejte se podle toho.

Stupeň rizika souvisí s předpokládaným nejhorším možným výstupem situace. Jestli je jím například majetková újma, nebo vážná psychická a/nebo fyzická újma, v nejkrajnějších případech fatální. Pokud vyhodnotíte, že vám hrozí to nejhorší, zalarmujte všechny své síly k útěku. A pokud není možný, sáhněte po těch nejtvrdších opatřeních na svou obranu.

Jaké máte možnosti

Když jste vyhodnotili situaci z hlediska toho, co vám hrozí, jak moc pravděpodobně a jak  je to vážné, můžete zvolit vhodnou strategii pro svou obranu. O tom více v textu “Vyhodnocení situace – volba obranné strategie“.