Vyhodnocení situace: Úloha intuice v sebeobraně

„Osvobozená od pout úsudku, zasnoubená pouze vnímání, dovádí nás intuice k předpovědím, nad kterými budeme později žasnout.“

(Gavin de Becker, The Gift of Fear)

Intuice / “nedobrý pocit”

Když se na vás někdo řítí s klackem v ruce a řve, že vás zabije, není vyhodnocení jeho úmyslů (a míry závažnosti situace) žádná raketová věda. Ale velmi často to tak jasné není, zejména v případě situačního přepadu. Vyhodnotit, jestli pro vás je nějaké místo, situace nebo člověk rizikem, můžete samozřejmě racionální úvahou. Ta ale někdy nemusí být dost rychlá. A v mnoha případech nám ani nebývá rozumový úsudek, ovlivněný společenskými pravidly a dalšími faktory, tím nejlepším rádcem.

Například nás někomu představí člověk, kterého známe a důvěřujeme mu. Ten někdo (říkejme mu třeba Pan X) nám nabídne pomoc (třeba odnést těžký nákup k autu). Chová se slušně. Usuzujete, že když se zná s někým, komu věříte (a ještě vás spolu ten někdo uvidí odcházet), tak by vám přeci neublížil. A navíc máte pocit, že by bylo neslušné odmítnout, když vám nabízí pomoc. JENŽE… Nemáte dobrý pocit.

Ten nedobrý pocit je hlas vaší intuice. (Jistě, ne ve všech případech, ale velmi často ano.)

Intuice není něco nevysvětlitelného či dokonce nadpřirozeného. Je to komplexní kognitivní proces, který nás určitou zkrácenou, zrychlenou cestou spojuje s informacemi z nevědomé části mysli. V situaci z příkladu vaše smysly třeba zaznamenaly podezřelý pohled, který na vás Pan X vrhnul. I když jste si to neuvědomili (neboli tenhle vstup neprošel vědomou myslí, nebyl zahrnut do úvah). Možná jste zahlédli nedávno článek o sérii znásilnění ve vašem městě a popis pachatele odpovídal Panu X. Na článek jste si teď nevzpomněli, ale ta informace někde v mozku je. A ozývá se tím nedobrým pocitem.

“Není možné věnovat vědomou pozornost všem informacím, které zpracováváte, takže to za vás dělá vaše podvědomí. Když vám intuice dává signály, že něco není v pořádku, je to práce podvědomé části vaší mysli.” (Tamara Yates, instruktorka sebeobrany)

Nemusíte tomu říkat “intuice”, pokud vám tenhle výraz zavání ezoterikou. Jak ten pocit nazvete (nebo jak si ho racionálně vysvětlíte) není tak důležité jako to, jakým způsobem na něj budete reagovat.

Když vnitřní varování neposlechneme

Renata (18) byla s kamarádkou na diskotéce. Kamarádka ji představila svému známému, Robertovi. Renatě se Robert nepozdával, takže když jí nabídl, že ji odveze domů, nechtělo se jí s ním jet. Současně ho ale nechtěla ani urazit, tak se rozhodla “vytratit po anglicku”. Robert ji ale předběhl a když se z toalety vykradla ven, už tam na ni čekal. Nedokázala mu říct, že s ním jet nechce. Byl to přeci známý její kamarádky. Svůj špatný pocit potlačila a nastoupila k Robertovi do auta.

Robert ji ale domů nezavezl. Místo toho s ní odjel za hranice obce k lesu a tam ji pohrůžkami přiměl k orálnímu sexu. Renata pak předstírala, že se jí to celé vlastně líbilo. Uvěřil jí a odvezl ji domů. Nenahlásila to. Neřekla to ani rodičům. (Proč, to už je jiné téma.)

Tohle je skutečný příběh (samozřejmě se změněnými jmény). Nejprve Renata svůj špatný pocit potlačila a ukázalo se, že to byla chyba. Později jí pak možná pud sebezáchovy zachránil život, když se rozhodla to na násilníka sehrát, aby ve strachu z odhalení neuskutečnil své původní výhrůžky. Mnoho lidí by si mohlo myslet, že “se jí vlastně nic tak hrozného nestalo”. No, s traumatem ze samotného aktu se vyrovnávala mnoho let. A s pocitem viny, že to neoznámila, a studu, že zvolila řešení, které jí připadalo nejbezpečnější, místo aby bojovala do posledního dechu, se tak docela nevyrovnala ani po dvaceti letech. Ale i to už je na jiné povídání.

Vraťme se teď na začátek. Co kdyby se rozhodla svůj instinkt poslechnout a s Robertem by prostě odmítla jet? Nikdy by samozřejmě nezjistila, jaké byly jeho skutečné úmysly. Stejně tak vy, pokud se budete v nějaké podobné situaci řídit svým špatným pocitem. Možná se tak “vyhnete kulce”. A možná ne.

Ale poměřme si rizika. Co špatného se stane, pokud zvolíte opatrnost – a nebylo to nutné? Budete někomu křivdit? Urazíte ho? Pokud odpovídáte “ano”, pak se ptám: A vy snad jeho nabídku musíte odmítnout hrubě? Vy mu snad musíte říkat, že s ním nikam nepůjdete, protože by vás mohl znásilnit? A i kdyby si to třeba domyslel – neměl by snad slušný člověk chápat, že jít někam sám s osobou, kterou dobře neznáte, může být riziko? Neměl by snad akceptovat vaše právo zvolit opatrnost? A nakonec: Pokud ho vaše odmítnutí urazí, proč by to měl být váš problém?

Neříkám, abychom byli bezohlední k citům druhých a mysleli jen na sebe. Říkám jen, že na sebe (a své bezpečí) musíme v takových situacích myslet především. A pokud je na jedné misce vah (možná jen vámi domyšlená) dotčenost úctyhodného nějakého Pana X, který vám na parkovišti nabízí pomoc s nákupem, a na druhé možnost, že Pan X až tak úctyhodný není, v zákrytu vašeho auta vás vezme něčím po hlavě a tak dál, pak by volba měla být prostá…

Máte špatný pocit? Tak do toho výtahu s tím člověkem nenastupujte. Řekněte tazateli na cestu, ať se k vám nepřibližuje. Odmítněte odvoz od kolegy… Neposlechnout varování intuice může být chyba, která vám změní život.

Jak to funguje

Intuice, jak jsme si řekli už v úvodu, není něco nevysvětlitelného či dokonce nadpřirozeného. Jedná se o komplexní kognitivní proces, který nás určitou zkrácenou, zrychlenou cestou spojuje s informacemi z nevědomé části mysli. „Osvobozená od pout úsudku, zasnoubená pouze vnímání (vjemů), dovádí nás (intuice) k předpovědím, nad kterými budeme později žasnout.“ (Gevin de Becker, The Gift of Fear)

To, co se děje v našem vědomí, je jen zlomek práce mozku. Když naše smysly zaznamenají nějaký objekt, mozek ho okamžitě začne vyhodnocovat. Zpracovává vše, co smysly zachytí, včetně kontextu a významu. Zvažuje vše od denní doby, přes rychlost pohybu, až po strukturu povrchů. Odkládá to, co vyhodnotí jako nepodstatné, a dál se zabývá tím, co identifikuje jako významné. Náš mozek zaznamená „signály přežití“ (de Beckerův termín), o kterých (vědomě) ani netušíme, že by mohly něco signalizovat.

Pokud se vám nelíbí výraz “intuice”, můžete si ten varovný pocit označit třeba jako hlas “ještěřího mozku”. S touto metaforou pracují Rory Miller a Jan Kadlec (např. v knize Komunikace v konfliktu). Označují tak, zjednodušeně, vývojově nejstarší část lidského mozku, odkud se spouští instinkty nutné k přežití (útok, útěk, ustrnutí).

Jedinou starostí této části mozku je individuální přežití. “Ještěr přebírá kontrolu jen zřídka. Ukáže se jen za extrémního nebezpečí a tehdy rozhodne, co uděláte. Ale i když zrovna nezasahuje, neustále pozoruje a naslouchá. Když máte z něčeho divný pocit, je to zpráva ještěřího mozku, který zaznamenal nějakou drobnost. Ještěr v jednom kuse porovnává nové vjemy s vaší osobní minulostí. Chůze toho člověka připomíná dávného nepřítele – boj se ho. Tenhle připomíná dobrého kamaráda – důvěřuj.” (Rory Miller, Jan Kadlec, Komunikace v konfliktu)

Ale ať ten špatný pocit nazveme jakkoli, velmi často ho ignorujeme nebo zavrhujeme.

„Kolikrát jste si poté, co jste se vydali nějakým směrem jednání, řekli: ´Věděl jsem, že jsem to neměl dělat?´ To znamená, že jste signál dostali, ale neřídili se jím.“ (Gevin de Becker, The Gift of Fear)

Proč často neposloucháme

Lidé se naučili věřit, že skutečnou hodnotu má pouze to, co projde vědomou myslí. Nevěnovat pozornost svým pocitům nebo je dokonce potlačovat. Často tak nenasloucháme „signálům přežití“, které nás varují před skutečným nebezpečím. Slovo „skutečným“ je zde důležité, protože způsob, jakým lidé vyhodnocují rizika, přináší notná zkreslení a současně (možná proto, že neumíme pracovat se svými emocemi) často zaměňujeme úzkost, dělání si starostí či paniku za „skutečný strach“. Ten je intuitivním signálem nejvyššího řádu a mělo by mu být vždy nasloucháno. Nejprve ho ale musíme být schopni rozeznat. Jak? O tom si povíme zase jindy. Zatím jen doporučení: pokud vás téma intuice v kontextu potenciálních hrozeb zaujalo, přečtěte si knihu Gevina de Beckera The Gift of Fear. Vydána byla i v českém jazyce (Dar strachu).

Do cesty intuici se mnohdy staví také náš úsudek. Pocit, že nás na prázdné ulici někdo sleduje, rychle zavrhneme, nepříjemnému dojmu z nějakého člověka se přinutíme nevěnovat pozornost, když ostatní říkají, že ´je v pohodě´…  Namísto zvážení možnosti, „že by naše mysl mohla pracovat pro nás, a ne si s námi jen zahrávat, spěcháme, abychom její impuls zesměšnili.“(Gevin de Becker, The Gift of Fear)

Na rozdíl od všech ostatních živočichů se lidé často rozhodují neprozkoumat nebo rovnou ignorovat „signály přežití“. „Duševní energie, kterou věnujeme hledání nevinného vysvětlení všeho, by mohla být konstruktivněji využita k prozkoumání prostředí a hledání důležitých informací.“(Gevin de Becker, The Gift of Fear) Zatímco jsme zaneprázdnění popíráním své intuice, a promeškáme tak šanci včas zaznamenat hrozící nebezpečí a vhodně na něj reagovat, stáváme se snadnou obětí.

Naučit se naslouchat intuici ale neznamená žít ve strachu, právě naopak. Přesycení mylnými informacemi a/nebo úzkostlivé zaměřování se na jedno konkrétní riziko, pracuje proti intuici. Není potřeba být neustále „ve střehu“.

Když se naučíme přijímat „signály přežití“ a v reakci na ně rychle vyhodnotíme situaci, může se úloha strachu v našem životě dokonce zmenšovat, jak „naše mysl a tělo pochopí, že budeme naslouchat tiché zvonkohře, a není tak potřeba používat klakson.“

(Gavin de Becker, The Gift of Fear)

Ale o tom zase jindy…

 

Mohlo by se vám líbit

Kristýna Freiová: “Co když nemusíme nic a můžeme cokoliv?”

S Kristýnou Freiovou, autorkou románu “Nesmrtelný hrabě”, jsme si povídali o její druhé knize, kterou vydala Fortuna Libri, o psaní nebo taky třeba o nesmrtelnosti…   O čem je vaše nová, již druhá kniha Nesmrtelný hrabě? Jak už název napovídá, je to román o nesmrtelnosti, ale nejen o ní. Hlavním hrdinou mé knihy je jedna […]

Sebeobrana: O hrozbě musíte vědět. Včas. (VIDEO)

SEBEOBRANA „Běžný občan může většinu nebezpečných situací včas rozpoznat a vyhnout se jim prostě tím, že si bude dávat pozor. (…) jen ve dvou, třech, maximálně čtyřech případech ze sta budete muset skutečně bojovat. S dobrým situačním uvědoměním se za celý život nemusíte ke stovce takových situací ani přiblížit.“ (Rory Miller) Když ze sebe přiměřenou […]

Odvážný hlas proti násilí

Útok, šokující nejen samotným faktem agresivního fyzického napadení ženy mužem, ale také svým aktérem, rozvířil znovu debatu o násilí, odpovědnosti mocných a odvaze nemlčet tváří v tvář bezpráví. Na mladou Bělehraďanku totiž zaútočil představitel srbské pravoslavné církve, veřejností oblíbený pakracko-slavonský biskup Jovan Culibrk.   Odvaha promluvit proti násilí K napadení došlo v prosinci minulého roku. […]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..