Tak proč mám vůbec tu drzost psát tenhle článek? Protože většina násilí (především na ženách, pro muže nejsou dostupná obdobná data) nepřichází od úplně neznámých lidí, ale odehrává se v prostoru vztahů. A já se nechci tvářit, že tomu tak není, a celou obrovskou oblast násilí přehlížet, předstírat, že neexistuje, protože na ni nemám jednoduchou odpověď.

A to opravdu nemám. Ale hledám ji. (Tedy nějakou – jednoduchá jistě nebude.) Což je nejspíš práce na celý život, možná několik životů. Ale stojí za to se o to snažit. Tak jestli chcete, pojďte nějaké ty odpovědi hledat se mnou.

Jen vás musím varovat – vezmeme to ze široka. Tohle téma nesnese zjednodušování. Než začneme mluvit o tom, co může sebeobrana nabídnout, musíme si ujasnit, před čím vlastně stojíme. V tomto prvním článku ze série se zaměříme na typologii násilí, pokusíme se zorientovat v různých podobách domácího násilí a podíváme se na některé škodlivé mýty. V závěru se pak zastavíme u varovných signálů rizikového vztahu.

Typologie násilí

Nejdřív si tedy pojďme definovat základní pojmy. VPA (Violence Prevention Alliance –  síť členských států WHO, mezinárodních agentur a organizací občanské společnosti, které pracují na prevenci násilí) definuje násilí jako „Úmyslné použití fyzické síly nebo moci, ať už hrozící, nebo skutečné, vůči sobě samému, jiné osobě nebo skupině či komunitě, které buď vede, nebo s vysokou pravděpodobností může vést k zranění, smrti, psychické újmě, narušenému vývoji či újmě způsobené omezováním.“

WRVH (World Report on Violence and Health – celosvětová zpráva o násilí, kterou v roce 2002 vydala WHO, tedy Světová zdravotnická organizace) představuje typologii násilí, která sice není jednotně přijímaná, ale může být užitečným způsobem, jak porozumět kontextům, v nichž násilí vzniká, a vzájemným vazbám mezi jednotlivými typy násilí. Tato typologie rozlišuje čtyři způsoby, jimiž může být násilí pácháno: fyzické, sexuální, psychologické a omezování. Dále obecnou definici násilí dělí do tří podtypů podle vztahu mezi obětí a pachatelem.

• Násilí vedené proti sobě samému označuje situace, kdy je pachatelem i obětí stejná osoba, a dělí se na sebepoškozování a sebevraždu.
• Mezilidské (interpersonální) násilí označuje násilí mezi jednotlivci a dělí se na rodinné a partnerské násilí a na komunitní násilí. První kategorie zahrnuje týrání dětí, násilí mezi partnery a týrání seniorů; druhá je dále členěna na násilí mezi známými a mezi neznámými pachateli a zahrnuje násilí mládeže, útoky cizích osob, násilí související s majetkovými trestnými činy a násilí na pracovišti či v jiných institucích.
• Kolektivní násilí se týká násilí páchaného většími skupinami osob a lze je dále rozdělit na násilí sociální, politické a ekonomické.

Nás zajímá hlavně interpersonální násilí:

(pozn.: V praxi se samozřejmě mohou jednotlivé formy a kontexty násilí překrývat a jejich hranice nebývají vždy zcela ostré.)

Co z této typologie interpersonálního násilí vyplývá (kromě toho, že jsme my lidé v tom, jak na druhých páchat násilí, značně vynalézaví)? Že „klasická“ sebeobrana se obvykle zabývá (typově) pouze ve vizuálu černě zakroužkovanou oblastí  a to v lepším případě. Tedy tehdy, když se neomezuje na „čistou“ fyzickou obranu (modře zakroužkovaná oblast), ale dotýká se i témat jako budování zdravé asertivity, vymezování hranic a podobně.

„Klasickou sebeobranou“ v tomto textu myslím přístup, který se zabývá především řešením krátkých, akutních a relativně jasně ohraničených útoků – typově takových, k nimž dochází mezi cizími lidmi nebo v povrchních sociálních vazbách. Tento přístup bývá zaměřen hlavně na fyzické techniky, rychlou reakci na hrozbu a řešení jednotlivého incidentu. V lepším případě zahrnuje i prvky asertivity, práce s hranicemi a prevence konfliktů, ale jeho rámec je stále formován představou krátkého „setkání s útočníkem“, nikoli dlouhodobým vztahem moci a kontroly.

Domácí vs. komunitní násilí

Výuka sebeobrany se tedy obvykle zabývá tím, co VPA vymezuje jako „komunitní násilí“, přičemž hlavní důraz klade na násilí ze strany cizích lidí (dle původce) a násilí fyzické a sexuální (dle typu).

V rámci velmi hrubého kvalifikovaného odhadu se tak zabývá v lepším případě třetinou veškerého interpersonálního násilí, v tom užším pojetí (na obrázku zakroužkováno modře – hlavní důraz „klasické“ sebeobrany) pak pouhými 5–10 %.

(Pokud vás v tuhle chvíli napadlo, že tedy trénovat sebeobranu nemá smysl, ráda bych kontrovala, že i těch 5–10 % představuje v českých podmínkách zhruba tisícovku případů ročně — a to se bavíme jen o policejně evidovaných násilných trestných činech. A pokud vás někdo přepadne na ulici a ublíží vám, bude vám v tu chvíli úplně jedno, jaká byla statistická pravděpodobnost, že se to stane.)

Domácí násilí

Domácí násilí (v pojetí VPA vymezené jako násilí rodinné a partnerské) zahrnuje týrání dětí, násilí mezi partnery a týrání seniorů. Dopouštím se tu trochu zjednodušení, protože správným ekvivalentním pojmem, používaným v českých odborných kruzích, by bylo spíše násilí v rodině. Přičemž domácí násilí je jeho specifickou variantou, pro kterou je příznačná vztahová asymetrie.

Proč je to důležité? Protože v tomto textu vycházím z moderního odborného pojetí domácího násilí, jak je dnes používané v kriminologii, psychologii a intervenčních centrech. V tomto pojetí není fyzické násilí definující složkou — je jen jednou z možností a v mnoha případech se vůbec nemusí objevit.

Domácí násilí je chápáno především jako opakovaný, systematický a mocensky nerovný vzorec chování, jehož cílem je kontrola, dominance a omezení autonomie druhé osoby. Patří sem fyzické, psychické, ekonomické i sociální formy násilí. Klíčovým znakem je asymetrie moci, nikoli samotná přítomnost fyzických útoků.

Zejména L. Čírtková považuje za klíčový znak výše zmíněnou asymetrii vztahu, tedy trvalou a neměnnou diferenciaci rolí na ohroženou osobu (oběť) a násilnou osobu (pachatele).

„Všechny formy domácího násilí mají zpravidla společný cíl – získat moc a udržet si plnou kontrolu nad druhým. Násilní jedinci používají nespočet taktik, aby toho dosáhli, uchylují se nejen k ponižování, izolování, zastrašování, obviňování, ale také k bití a fyzickému týrání.“ (Drahomír Ševčík, Naděžda Špatenková a kol., Domácí násilí. Kontext, dynamika a intervence)

Typologie domácího násilí

Typologie domácího násilí je komplexní (a vlastně stále neuzavřené) téma. Detailněji se jí zde nebudeme zabývat, koho téma hodně zajímá, doporučuju k přečtení například publikaci Ludmily Čírtkové „Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století“. Mnoho důležitých informací poskytuje také trochu starší kniha „Domácí násilí. Kontext, dynamika a intervence“ (Drahomír Ševčík, Naděžda Špatenková a kol.). (Další možné zdroje najdete také zde: Literatura).

My si na tomto místě řekneme jen to, že pro praxi „je nezbytné rozlišovat týrání od konfliktního soužití, neboť obě varianty vyžadují odlišné strategie intervence. Chybná diagnóza poškozuje oběť i násilnou osobu“. (L. Čírtková, Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století)

Zatímco „domácí násilí“ označuje širší spektrum chování — od psychické manipulace až po fyzické útoky — pojem „týrání“ je vyhrazen pro nejtěžší, dlouhodobé a intenzivní formy násilí v domácnosti, které naplňují skutkovou podstatu trestného činu.

„Týrání představuje základní typ či vzorec domácího násilí. Ztělesňuje také původní význam pojmu domácí násilí. Jde o nejzávažnější podobu domácího násilí. (…) Týrání se v drtivé většině dopouští muži v heterosexuálních vztazích na svých partnerkách. Jádrem je uplatňování moc a kontroly cestou násilí. Tyrani využívají veškeré formy násilí a různě je kombinují.“ (L. Čírtková, Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století)

Oproti tomu konfliktní domácí násilí (situační párové násilí) má odlišnou dynamiku. Není jednosměrné, propuká v reakci na konkrétní vyhrocenou situaci a není ukotveno v permanentní kontrole a devalvování lidské důstojnosti druhého. Konfliktní násilí má interaktivní anebo reciproční podstatu.

Zásadní rozdíl spočívá v tom, že podstatu násilí nedefinuje ani tak jeho konkrétní forma či intenzita, ale vztahový kontext. „Shodné násilí není vždy stejné násilí.“ (L. Čírtková)

Ne snad, že by situační párové násilí bylo v pořádku. Jedná se ale o odlišný typ násilí, s jinými příčinami i odlišnými možnostmi řešení.

WHO pracuje ještě s termínem Intimní partnerské násilí (IPV), který zahrnuje různé typy násilného chování v partnerských vztazích, zejména situační (konfliktní) párové násilí a týrání (charakterologické domácí násilí). Můžeme se setkat i s dalšími výrazy a klasifikacemi, ale to není pro tento text až tak podstatné.

Různé podoby domácího násilí

Ačkoli usilovat o ucelenou klasifikaci domácího násilí je rozhodně zapotřebí – mimo jiné pro optimalizaci systémových řešení tohoto problému -, každá typologie má svá úskalí. A v oblasti viktimologie to platí dvojnásob.

Jednou z významných bariér přístupu k pomoci je mlčení oběti. Mezi faktory, které k tomuto mlčení přispívají, může patřit i zdráhání pojmenovat (někdy i sama pro sebe) to, co se ve vztahu děje, jako domácí násilí. Třeba proto, že její prožitek „nezapadá přesně do definice, kterou si někde přečetla“, nebo proto, že ze zveřejňovaných kazuistik nabyde dojmu, že „jiní to mají horší“.

Proto chci maximálně zdůraznit dvě věci:

1. Domácí násilí má mnoho podob.
2. Zkušenosti jiných nijak nezpochybňují podstatu té vaší.

Příliš mnoho lidí má stále o domácím násilí zjednodušené představy nebo přímo věří mýtům (viz níže) o nich.

Nemusí padnout jediná rána, abyste mohli být obětí domácí násilí. Nemusí se u vás doma dít přesně to, co v mediálně zveřejněných případech nebo populárně-naučných článcích, abyste mohli být obětí domácího násilí. Rozhodující je dlouhodobost, nerovnováha moci a skutečnost, že násilí – ať už fyzické, psychické či emocionální – slouží k ovládání a podřízení druhého, nikoli k „řešení“ konfliktu.

Jak uvádí L. Čírtková: „Nestačí přihlížet pouze k závažnosti násilí. Záleží na kontextu, ve kterém k násilí v daném páru dochází. Dynamika násilí je ovlivněna povahou partnerského vztahu, resp. postavením partnerů k sobě navzájem a jejich možností vztah aktivně ovlivňovat a utvářet. (…) Násilný partner cíleně nasazuje různé formy násilí k zatlačení druhého člena páru do podřadné, nedůstojné a bezmocné pozici. Chce ho kontrolovat, manipulovat, ovládat.“ 

A nezapomínejme taky na jednu důležitou věc: I kdyby to, v čem žijete, nenaplňovalo znaky domácího násilí založeného na systematické moci a kontrole, pokud se cítíte jako oběť, žijete ve vysoce konfliktním, destruktivním nebo patologickém vztahu, stále jde o situaci, která vám ubližuje a zaslouží si pozornost i řešení.

Domácí násilí na mužích

Tato série článků se zaměřuje především na partnerské násilí, jehož se dopouštějí muži vůči ženám. Zároveň však považuji za důležité neopomenout, že oběťmi domácího násilí mohou být i muži, a to i ze strany žen. Jak uvádí Čírtková, násilí žen na partnerech je empiricky doloženo stejně jako fakt, že vede jen zřídka k vážnějším tělesným zraněním.

„Násilí páchané ženami v partnerském vztahu představuje různorodý jev. V současné době klademe důraz na rozlišení primární a sekundární agrese v párovém soužití. I ženy mohou udeřit jako první, mohou se dopouštět jednosměrného dlouhodobého týrání. Těchto závažných případů ženského domácího násilí je však ve srovnání s mužským podstatně méně.“ (L.Čírtková)

Specifickým problémem mužských obětí je nízká míra rozpoznání a vyhledání pomoci. Muži mohou čelit silné stigmatizaci, zpochybňování své role oběti a společenským očekáváním spojeným s mužskou rolí, což ztěžuje jak jejich identifikaci jako oběti, tak následnou intervenci. 

Zároveň platí, že i v případě mužských obětí je klíčové rozlišovat mezi různými formami partnerského násilí. Některé situace mají charakter konfliktního či situačního násilí, jiné mohou naplňovat znaky dlouhodobého týrání založeného na moci a kontrole. Stejně jako u žen proto nelze hodnotit domácí násilí izolovaně podle jednotlivých incidentů, ale je nutné vnímat širší kontext vztahu a jeho dynamiku.

Domácí násilí na seniorech

Domácí násilí se dotýká také seniorů, přičemž je vhodné rozlišovat násilí páchané na seniorech a násilí mezi seniory, zejména v partnerských vztazích. Násilí na seniorech se často odehrává v situacích výrazné závislosti ohrožené osoby na pachateli, typicky v rámci rodiny nebo pečovatelských vztahů. Může mít podobu psychického nátlaku, zanedbávání péče, ekonomického zneužívání či fyzického násilí a bývá charakteristické nízkou viditelností a obtížnou identifikací, protože se odehrává v neveřejném prostředí a může být maskováno jako péče nebo ochrana.

Násilí mezi seniory se nejčastěji objevuje v dlouhodobých partnerských vztazích, kde navazuje na dřívější vztahovou dynamiku. V některých případech může jít o pokračování násilí, které bylo přítomné již v produktivním věku, jindy se násilné chování objevuje až ve stáří, například v souvislosti se změnami rolí, zdravotním stavem nebo zvýšenou vzájemnou závislostí. I zde je klíčové hodnotit domácí násilí v širším kontextu vztahové asymetrie, moci a kontroly, nikoli pouze podle jednotlivých incidentů.

Domácí násilí a děti

Tento podnadpis je záměrně odlišný, protože násilí v rodině se dětí zásadním způsobem dotýká, ať už je zaměřeno přímo na ně nebo jsou „jen“ jeho svědky.

V případě násilí páchaného přímo na dětech se může jednat o fyzické, psychické či sexuální násilí, ale také o zanedbávání nebo dlouhodobé vystavování strachu a nejistotě. Charakteristickým rysem je výrazná vztahová asymetrie a závislost dítěte na násilné osobě, která má nad dítětem mocenské i pečovatelské postavení.

Domácí násilí však na děti dopadá i tehdy, nejsou-li jeho přímými oběťmi. Svědectví násilí mezi blízkými osobami představuje pro dítě závažnou psychickou zátěž, která narušuje pocit bezpečí a ovlivňuje další vývoj. Odborná literatura proto dlouhodobě upozorňuje, že domácí násilí nelze chápat pouze jako problém mezi dospělými partnery, ale jako situaci, která zasahuje celý rodinný systém.

Domácí násilí na ženách

Výše zmíněné skupiny obětí domácího násilí (muže, seniory a děti) jsme zde zmínili jen stručně. Rozhodně ne proto, že by to byl méně závažný problém, ale proto, že každá z těchto oblastí vyžaduje samostatné a specifické zpracování. Tento text se proto dále zaměřuje především na domácí násilí páchané na ženách, a to s ohledem na jeho vysokou prevalenci a mou neskromnou naději, že právě zde můžeme nalézt konstruktivní provázání s tématem sebeobrany.

Odhady zveřejněné Světovou zdravotnickou organizací (WHO) uvádějí, že celosvětově přibližně jedna ze tří žen (30 %) zažila během svého života fyzické a/nebo sexuální násilí ze strany intimního partnera, případně sexuální násilí ze strany jiné osoby než partnera.

Většina tohoto násilí má podobu partnerského (intimního) násilí. Celosvětově téměř jedna třetina žen (27 %) ve věku 15–49 let, které někdy byly v partnerském vztahu, uvádí, že byly ze strany svého intimního partnera vystaveny některé formě fyzického a/nebo sexuálního násilí.

Jedná se o celosvětová čísla, v našich podmínkách se dlouhodobě objevují nižší prevalence.

Kruh moci a kontroly

Klíčovým znakem týrání, které představuje základní typ či vzorec domácího násilí, je již zmíněný asymetrický vztah mezi partnery, ve kterém jednoznačně dominuje tyran. „Tyran určuje a ovládá partnerské soužití ve všech jeho dimenzích, oběť se podrobuje, ustupuje. Nástrojem podrobování jsou různé formy násilí, které tyran kombinuje.“ (L. Čírtková)

Pro porozumění dynamice soužití i samotného násilí popsali Pence a Paymar (1993) tzv. kruh moci a kontroly. Jedná se o vzorec emocionálního, psychického týrání a fyzického násilí, pomocí nichž je oběť manipulována a kontrolována. Shrnuje hlavní „nástroje“ tyrana.

Kontrolující chování se často neprojevuje jedním dramatickým činem, ale soustavným zasahováním do každodenního života oběti. Patří sem zejména omezování kontaktů s rodinou, přáteli a okolím, vyžadování detailních informací o pohybu a aktivitách, sledování nebo kontrola komunikace – ať už na sociálních sítích, nebo v běžném životě. Kontrola může mít i podobu zákazů vycházení, nutnosti žádat o svolení, případně zásahů do osobních plánů oběti, jako je studium, práce nebo jiné formy seberealizace.

Projevy moci pak zahrnují otevřenější formy nátlaku a zastrašování. Může jít o fyzické či sexuální násilí, verbální ponižování, vyhrožování, nátlak k činům, které oběť nechce vykonávat, nebo o poškozování věcí či ubližování zvířatům s cílem oběť vystrašit a zlomit. Časté jsou také manipulativní strategie, které oběť zpochybňují, snižují její hodnotu a přesvědčují ji, že si násilí „zaslouží“. Součástí tohoto vzorce bývá i uplatňování privilegií či ekonomické zneužívání, které oběť dále zbavují autonomie a možnosti odejít.

Různé formy partnerského násilí

Partnerské násilí může mít různé podoby – fyzickou, sexuální, ekonomickou, sociální i psychickou. Tyto formy se často prolínají, vzájemně podmiňují a žádnou z nich nelze považovat za méně závažnou než jiné. Zřídkakdy se vyskytují izolovaně a jejich konkrétní kombinace i dynamika se mohou u jednotlivých vztahů výrazně lišit.

Tento text se věnuje partnerskému násilí v kontextu sebeobrany, tedy především z hlediska prevence a včasného rozpoznání vznikajícího závažnějšího problému. Z tohoto důvodu se podrobněji zaměřuje na mechanismy, které mohou předcházet otevřeným formám násilí nebo je dlouhodobě doprovázet.

Fyzickému násilí se budu věnovat samostatně v jednom z navazujících textů, zaměřeném na rozdíl mezi sebeobranou a násilným odporem. Na sexuální podobu partnerského násilí (vztahová znásilnění) se také zaměřím v samostatném článku, v širším kontextu sexuálně motivovaného a sexualizovaného násilí.

Psychické násilí (emocionální zneužívání, duševní násilí)

Od 1. 7. 2025 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 78/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb.) je v českém právu zavedena jednotná definice pojmu domácího násilí, která zahrnuje i psychické formy násilí. Podle novely se domácím násilím rozumí „násilné jednání vůči oběti v jakékoli formě, při kterém zpravidla dochází ke zneužívání moci nebo nerovného postavení a kterým

1. bylo nebo mělo být neoprávněně zasaženo do její tělesné integrity,
2. bylo nebo mělo být neoprávněně opakovaně nebo vážně zasaženo do její duševní integrity, svobody nebo důstojnosti, zejména v intimní oblasti, do její vážnosti, cti nebo soukromí nebo
3. byla vážně ohrožena nebo narušena její schopnost uspokojovat své základní potřeby nebo základní potřeby členů společné domácnosti.“

Poznámka pro přehlednost: Zatímco trestní právo dlouhodobě pracuje s pojmem týrání (viz výše) a postihuje jen nejzávažnější formy domácího násilí, nová právní úprava účinná od 1. 7. 2025, zakotvená v občanském zákoníku, zavádí širší, jednotnou definici domácího násilí pro účely ochrany obětí a prevence. Ne každé domácí násilí je trestným činem, ale každé domácí násilí je právně relevantní.

K tématu jsem se už přiblížila v článku Psychická sebeobrana: Manipulace II, kde rozebírám mechanismy manipulace – což je přesně ten typ dynamiky, který v kontextu domácího násilí často není jen ‚komunikačním problémem‘, ale může se postupně stát součástí mocenské dynamiky a nástrojem moci a kontroly.

„Experti popisují psychické násilí jako skrytou a podceňovanou formu týrání. Nezanechává viditelná zranění. Dynamika psychického násilí obvykle nevytváří krizové špičky, které by probudily pozornost policie.“ (L. Čírtková)

Psychické násilí postupně vytváří prostředí, v němž je oběť systematicky zpochybňována a zbavována pocitu vlastní hodnoty. Opakovaně dostává najevo, že je nedostatečná a odpovědná za potřeby a spokojenost druhých. Násilí se zde neodehrává v jednotlivých incidentech, ale v dlouhodobém tlaku, který vede k psychickému strádání, emočnímu vyčerpání, strachu a nejistotě.

Tyto projevy mohou zahrnovat otevřené verbální útoky, ponižování, vyhrožování a zastrašování, omezování osobní svobody, manipulativní strategie, dlouhodobé odmítání, emocionální chlad, zneviditelňování potřeb oběti nebo narušování jejích vztahů s okolím.

Proč věnuji tolik pozornosti právě psychickému násilí? Často se objevuje jako jistá předzvěst budoucího násilí v dalších formách, a je tedy důležitým tématem v oblasti včasného odhalení a řešení problému. Může se ovšem i dlouhodobě vyskytovat samostatně (bez např. násilí fyzického) a protože se o něm obecně mluví méně, mnohé oběti čelí obtížím v identifikaci jako oběti (včetně sebeidentifikace).

Následující příklad ilustruje, jak se psychické násilí může plíživě proměňovat v násilí fyzické:

Manželský pár měl kočku. Zvíře se postupně začalo manželovi vyhýbat a reagovalo na jeho přiblížení obranně. V manželovi to začalo vyvolávat stupňující se zuřivé reakce. Kočku napadal, pronásledoval ji po bytě s násadou od koštěte, útočil na ni s vehemencí, která mohla způsobit vážné zranění nebo dokonce usmrcení zvířete. Když manželka kočku bránila vlastním tělem, v útocích nepřestal. Násilí, původně směřované proti zvířeti, se tak přeneslo na ni.

(Ubližování zvířeti samo o sobě samozřejmě nemusí automaticky znamenat psychické násilí vůči partnerovi. Rozhodující je motivace takového jednání a role, kterou v dynamice vztahu plní.)

Právě v takových situacích se často střetává konkrétní zkušenost s obecnými představami o domácím násilí…

Mýty o domácím násilí

Ještě stále existuje spousta velmi rozšířených mylných představ o domácím násilí, které vedou k jeho bagatelizaci, popírání nebo stigmatizaci obětí. Tyto zakořeněné stereotypy obětem ztěžují možnost mluvit otevřeně o vlastní zkušenosti a přispívají k jejich další viktimizaci. Ztěžují také vyhledávání i poskytování smysluplné pomoci.

Několik příkladů:

• K domácímu násilí dochází jen v sociálně slabých, nevzdělaných a zjevně problémových rodinách.

Domácí násilí se vyskytuje napříč všemi skupinami společnosti. V „lepších“ rodinách bývá méně viditelné, protože jejich členové dokáží navenek lépe zachovávat klam harmonického soužití.

• Příčinou domácího násilí je alkoholismus partnera.

Alkohol může být startérem konfliktů, zhoršovat stav a průběh incidentů, ale rozhodně není výlučnou příčinou domácího násilí a domácího násilí se dopouští i abstinenti.

• Pachatelé domácího násilí jsou duševně nemocní.

Pachatelé jsou duševně nemocní jen výjimečně. Ve skutečnosti se často jedná spíše o navenek bezproblémové jedince.

• K domácímu násilí dochází proto, že oběť provokuje.

Jako startér incidentu může sloužit jakákoli maličkost. Tyran jako „provokaci“ vnímá i okolnosti, které oběť nemůže nijak ovlivnit. Tento mýtus přesouvá odpovědnost z pachatele na oběť, „omlouvá“ neomluvitelné.

• Vždyť si ho vybrala, neměla si ho brát.

Tyrani bývají obratní manipulátoři, v době navazování vztahu mohou působit jako takřka ideální partneři. (více níže)

• Kdyby jí to vadilo, tak přeci mohla dávno odejít.

„Zkoumání dynamiky násilných vztahů přineslo nové poznatky o jejich paradoxní stabilitě. Studie prokázaly, že vztahy postižené týráním vykazují na první pohled těžko srozumitelnou stabilitu soužití. Zpřetrhat emocionální pouta a ukončit takový vztah není snadnou záležitostí. (…) Bariéry pro ukončení vztahu souvisejí s psychologickými efekty týrání a s řadou dalších faktorů. Momenty odchodu ze vztahu patří k dramatickému období, ve kterém se až pětkrát zvyšuje riziko násilí vůči oběti. Ukončení vztahu navíc neznamená automaticky i konec násilí.“ (L. Čírtková) (více níže)

• Muži nemohou být obětí domácího násilí.

I muži mohou trpět domácím násilím. (viz výše)

• Kdyby šlo o skutečné násilí, musely by být vidět modřiny.

Domácí násilí často nezanechává viditelné stopy. Probíhá jako psychické, ekonomické či sexuální násilí, případně jako kontrolující chování, a i fyzické útoky jsou často vedeny tak, aby modřiny nebyly vidět.

• Domácí násilí se týká jen fyzických útoků, psychické nebo ekonomické násilí není „tak vážné“.

Domácí násilí má různé podoby – fyzickou, psychickou, ekonomickou i sexuální.
Nelze je posuzovat podle viditelných zranění, ale podle míry ohrožení, kontroly a dlouhodobých dopadů na oběť. Absence fyzických zranění neznamená menší vážnost a tyto formy násilí navíc často vytvářejí podmínky, v nichž k fyzickým útokům dochází.

• Když pachatel působí navenek slušně, klidně a úspěšně, nemůže být násilník.

Veřejné vystupování člověka nevypovídá o jeho chování v soukromí. Pachatelé domácího násilí často působí navenek klidně, slušně a úspěšně; násilí se odehrává v prostředí bez svědků a je oddělené od jejich veřejné role.

• Děti si ničeho nevšimnou, když nejsou přímo bity.

Děti vnímají napětí, strach a mocenskou nerovnováhu v rodině, i když nejsou přímo fyzicky napadány. Přítomnost domácího násilí na ně má prokazatelné dopady, i pokud nejsou jeho přímými terči.

• Domácí násilí je soukromá věc, do které by se okolí nemělo plést.

Domácí násilí je závažný společenský problém. Jeho vnímání jako „soukromé věci“ přispívá k jeho přehlížení a znemožňuje včasnou pomoc obětem.

Proč si ho brala?

Na dva z uvedených mýtů se chci zaměřit podrobněji, protože patří k nejškodlivějším a v různých obměnách se s nimi setkávám i u lidí, které bych jinak bez váhání označila za rozumné. Nepramení u nich z tolerance k násilí ani z nějakých „středověkých patriarchálních“ postojů, ale spíše z prostého nepochopení. Často jde o lidi, pro které je představa násilí mezi partnery natolik děsivá, že si jednoduše nedokážou představit, jak by si to někdo mohl „nechat líbit“. Následující řádky jsou tedy určené především jim.

Svoje násilné, kontrolující tendence tyrani neprojevují od začátku vztahu. Fakt to nefunguje tak, že vám někdo na prvním rande řekne: „Mezi moje koníčky patří sledování fotbalu, sbírání pivních tácků a mlácení žen.“ Omlouvám se za sarkasmus, ale někdy pomůže právě absurdní nadsázka k lepšímu pochopení reality. Násilí se do vztahu vkrádá postupně, souběžně s komplexní vztahovou dynamikou, která krok za krokem mění způsob, jakým oběť vnímá vztah, realitu i samu sebe.

Ta samá žena, která dnes žije deset let s mužem, jenž ji bije, izoluje ji od rodiny a vyžaduje kontrolu nad každým jejím krokem, by bez váhání odešla, kdyby jí tentýž muž už na druhém rande řekl například: „Oblékáš se příliš vyzývavě a nelíbí se mi, že ses usmála na číšníka.“

Domácí násilí zpravidla nevzniká náhle, ale rozvíjí se postupně. Vztahy, které později přerostou v těžké násilí, obvykle nezačínají otevřenou agresí, ale nenápadnými projevy kontroly, žárlivosti či omezování, které se posouvají krok za krokem. Jak popisuje L. Čírtková, hranice přijatelného se posouvají postupně – a to, co by bylo na začátku nepřijatelné, se časem může stát „normální“.

Partnerské vztahy, v nichž posléze propukne domácí násilí, zpravidla začínají jako všechny ostatní, někdy dokonce lépe. Bednářová, Macková a Prokešová (2006) popisují: „…muži bývají ke svým partnerkám pozorní a milí, často jsou vyhledávanými společníky, někdy jsou okolím hodnoceni také jako dobří posluchači. Obvykle dávají ženě najevo, jak ji velmi milují a dokážou u ní navodit pocit, že je středobodem mužova života.“ 

„Násilí do vztahu může proniknout náhle a nečekaně v důsledku nějakého silného spouštěcího faktoru, jako je ztráta zaměstnání násilné osoby apod., obvykle se to ale děje nenápadně a plíživě.“ (Ševčík, D., Špatenková, N. a kol.: Domácí násilí: Kontext, dynamika a intervence)

Proč prostě neodejde?

Odejít ve skutečnosti není vůbec prosté. Naopak. Odejít z násilného vztahu patří k nejtěžším krokům, jakým může člověk v životě čelit. A výraz „krok“ tu ani není správný, protože se jedná o složitý, dlouhotrvající proces, který je plný překážek a rizik. Tím prvním pomyslným krokem je vůbec si uvědomit/připustit, že se mi děje něco nepřijatelného. A i to bývá obtížné.

Úplně vás teď slyším, vás, kterým především patří tyhle řádky. „Co je na tom těžkého? To přeci ví každý, co se ve vztahu nedělá!“ Tak si pojďme připomenout, že násilný vztah postupně mění vnímání a prožívání oběti a že je typický svou asymetričností. Lidověji řečeno: Tyran je nejvyšší autorita, uzurpuje si právo na pravdu, postupně oběť umenšuje, likviduje její sebevědomí, izoluje ji od podpory a alternativního vnímání reality…

„Jak může někdo mít pocit, že bití není dostatečný důvod k odchodu? Být udeřen a zároveň nucen nebránit se je zvlášť ničivá forma zneužívání, protože u oběti postupně potlačuje přirozený instinkt chránit sama sebe. Aby člověk tento nejpřirozenější a nejzákladnější instinkt překonal, musí začít věřit, že nestojí za ochranu.“ (Gavin de Becker)

Tohle je, alespoň jak to vnímám já, snad to nejdestruktivnější, co tyran své oběti způsobuje. Ne samotné rány, ale to, jak poškodí její psychiku natolik, že ztratí schopnost vidět krutost své situace v plném rozsahu nebo dokonce věří, že si to zaslouží. Jak postupně oslabuje její přirozenou lidskou schopnost bránit se a chránit sama sebe. Jak přetvoří obraz světa a vnímání toho, co je normální. Natolik, že je pro ni obtížné vůbec si uvědomit, že je obětí domácího násilí.

A to je teprve ten první krok. Dalším je sebrat vůli a odvahu k rozhodnutí svou situaci změnit. A to chceme po někom, komu jsou svobodná vůle a odvaha dlouhodobě, systematicky a nelítostně nabourávány. 

„Být bit ´milovanou osobou´ vytváří konflikt mezi dvěma instinkty, které by si nikdy neměly konkurovat: instinktem zůstat v bezpečném prostředí (rodině) a instinktem utéct z nebezpečného prostředí.“ (Gavin de Becker) Často pak převažuje instinkt zůstat – zvlášť pokud na druhé straně chybějí konkrétní možnosti. Překonat tento vnitřní konflikt a jednat proti němu vyžaduje víc sil, než mnohé oběti v dané situaci mají.

„V důsledku sníženého, resp. zničeného sebevědomí mají některé ženy o sobě zcela zkreslenou představu, kterou jim jejich partner za dobu trvání domácího násilí ´náležitě vykreslil´. Mohou mít pocit, že nejsou schopny se o sebe samy postarat. Často nemají žádné prostředky… Bez peněz, zaměstnání a místa, kam by se uchýlily, nemají moc možností. Mohou se ze všech sil snažit udržet iluzi ´společného domova´, protože rozvod či rozchod by prožívaly jako těžké osobní selhání.“ (Ševčík, Špatenková a kol.)

Teprve teď se dostáváme k samotné realizaci odchodu. V té chvíli musí žena čelit nejistotě, strachu, pocitu odpovědnosti, nepochopení až stigmatizaci, existenčním překážkám. Kam půjde? Z čeho bude žít (pokud je na partnerovi ekonomicky závislá)? Co děti?…. A po celou dobu jí přitom „dýchá na záda“ tyran, který se se ztrátou své oběti jen tak snadno nesmíří. Studie potvrzují, že odchod ze vztahu je výrazným rizikovým momentem hrozícím eskalací násilí. Právě v této fázi dochází k nejvyššímu výskytu femicid.

„Na lapidární otázku  ´proč neodešla dřív´ nabízí současná teorie domácího násilí ´evidence based´ poznatky. Z nich vyplývá, že čím déle násilný vztah trvá, tím komplikovanější je pro oběť odejít. Zůstat s tyranem je z pohledu oběti mnohdy snazší, než ho opustit. Pasivita a mlčení oběti ani pokusy o odchod a opakované návraty k tyranovi nezpochybňují ovšem přítomnost týrání.“ (L. Čírtková)

Ne, odejít z násilného vztahu fakt není prosté. Vlastně chci na tomto místě říct, že každá žena, která se k tomu dokázala odhodlat, je hrdinka a zaslouží si podporu a veškerou dostupnou pomoc – ne řeči o tom, že to měla udělat už dávno.

Varovné signály

V sebeobraně platí jednoduché pravidlo: čím dřív rozpoznáte hrozbu, tím méně síly budete muset použít. U domácího násilí to platí podobně. Ne proto, že by žena nesla odpovědnost za chování agresora.
Ale proto, že včasné rozpoznání manipulace, izolace či kontroly může výrazně snížit riziko, že se ocitne v situaci, ze které je později extrémně těžké odejít.

Ačkoli věda spolehlivě vyvrátila mýtus „typické naivní oběti“ i představy o tom, že „násilníka přeci poznáte“, existují jisté ověřitelné rizikové faktory, které zvyšují pravděpodobnost vzniku domácího násilí ve vztahu.

Čírtková uvádí příklady individuálních rizikových faktorů, které mohou vést k roli k oběti (viktimizaci) i k roli pachatele (k násilnému chování):

• zážitky zneužívání či týrání z dětství
• sociální izolace
• emocionální závislost a pocity nejistoty
• víra ve striktní genderové role
• dopouštění se psychického násilí
• přísná disciplína v dětství
• rysy hraniční osobnosti

Aby nedošlo k omylu, „výzkumy rizikových faktorů nezpochybňují axiom, že obětí domácího násilí se může stát kdokoli, a to bez ohledu na jeho osobnostní či intelektové dispozice, vzdělání, profesi atp. Rizikové faktory představují pouze určité korelace, nikoli kauzalitu pro vypuštění či zanesení násilí do vztahu.“ (Čírtková, L.)

Mezi varovné signály rizikového vztahu  mohou patřit například následující projevy (mimo jiné podle Ševčíka, Špatenkové a kol. a de Beckera):

• Na počátku vztahu partner urychlil jeho tempo a předčasně otevřel témata, jako je závazek, společné bydlení či manželství.
• Partner ignoruje vaše pocity.
• Soustavně vás zesměšňuje, ponižuje.
• Ustavičně kritizuje, nadává vám, křičí na vás.
• Chová se k vám diametrálně odlišně na veřejnosti a v soukromí.
• Kontroluje stav vašich peněz a utrácí je.
• Dělá veškerá rozhodnutí sám, bez ohledu na váš názor.
• Odmítá s vámi chodit do společnosti, brání vám chodit ven bez jeho doprovodu.
• Přesvědčuje vás, že vaši společní přátelé jsou primárně jeho a vás jen „tolerují“.
• Odebral vám platební kartu, klíče od auta, od bytu.
• Vyhrožuje ublížením vám nebo vašim blízkým.
• Týrá vaše domácí mazlíčky, aby vám ublížil.
• Neoprávněně vás podezírá z nevěry.
• Ničí nábytek, rozbíjí zařízení, proráží díry do zdi.
• Dopouští se symbolického násilí (například trhá svatební fotografii, poškozuje obličej na fotografii apod.).
• Zlehčuje projevy násilí.
• Schvaluje násilné projevy druhých.
• Soustavně obviňuje druhé z problémů, které sám způsobil; odmítá převzít odpovědnost za důsledky svého jednání.
• V předchozích vztazích se dopouštěl fyzického násilí.
• Užívá alkohol nebo drogy s nepříznivými účinky (výpadky paměti, nepřátelství, krutost).
• Odkazuje na alkohol nebo drogy jako na výmluvu či vysvětlení svého nepřátelského nebo násilného chování.
• Manipuluje vámi.
• Máte pocit, že jste v pasti.
• Pochybujete o sobě nebo si dokonce myslíte, že jste blázen, protože vás o tom partner neustále přesvědčuje.
• Omezujete kontakty s jinými lidmi.
• Žádáte partnera o povolení utratit peníze, scházet se s přáteli nebo se účastnit jakýchkoli aktivit.
• Nemáte žádné peníze pro vlastní potřebu nebo jen malé „kapesné“, ze kterého musíte hradit také výdaje na domácnost.
• Bojíte se nálad partnera.
• Reagujete submisivně.
• Obviňujete se za to, že partner vybuchl a chová se násilně.
• Intuitivně se cítíte v ohrožení.

Pokud jste se v některých bodech poznali, nemusí to automaticky znamenat, že žijete v domácím násilí. Důležitý je širší kontext vztahu a to, zda se jedná o opakovaný a mocensky nerovný vzorec chování.

A co ta sebeobrana?

Zatím si „mapujeme terén“. A i když to není na první pohled zřejmé, nějaké ty odpovědi ohledně úlohy sebeobrany v kontextu domácího násilí (nebo IPV, chcete-li) se už začínají rýsovat.

V pokračování článku se zaměříme na rozdíl mezi sebeobranou a násilným odporem, na její úlohu v prevenci násilí obecně i na její limity v oblasti DN.