V textu Rituály a taktiky agresora-manipulátora jsme si zmínili některé manipulativní taktiky, které používají predátoři, aby nás odzbrojili, oslabili naši ostražitost, přiměli nás udělat něco, co jim „usnadní práci“. Manipulaci ale nepoužívají jen lidé, kteří se na nás chystají fyzicky zaútočit. Rozpoznat snahu o manipulaci a vědět, jak se účinně bránit, představuje dovednosti praktické v podstatě v jakékoli mezilidské interakci.

Manipulace je skryté ovlivňování, které omezuje svobodné rozhodování druhého člověka a vede ho k jednání v zájmu manipulátora, nikoli v zájmu vlastním. Narušuje autonomii, zneužívá slabiny, emoce nebo důvěru druhého k dosažení kontroly, moci nebo nějakého prospěchu. Znemožňuje druhé straně plně informovanou volbu.

V tomto článku si probereme několik manipulativních taktik, které používají „profesionální predátoři“, ale můžete se s nimi setkat například i u neodbytných nápadníků, partnerů či jiných rodinných příslušníků nebo třeba u kolegů. Ať už je používají vědomě nebo intuitivně. K tomu, aby někdo uplatnil „učebnicovou“ manipulativní techniku, nemusí chápat princip a dokonce si ani uvědomovat, že právě manipuluje. Většina takového chování probíhá nevědomě — jako naučený vzorec, ne jako propracovaná strategie. To ovšem nijak nesnižuje potenciál ublížit…

Jak odhalit manipulaci

Otevřený nátlak – ať už ve formě rozkazování, vyhrožování nebo přímo fyzické agrese – může mít různé podoby i intenzitu. Někdy je „jen“ nepříjemný, jindy může být hluboce zraňující až traumatizující. Má ale jednu „výhodu“: Víte, na čem jste. Není pochyb o tom, že se jedná o nátlak. Záměr původce je naprosto jasný. Žádné zastírání, žádná dvojznačnost: je zřejmé, že se někdo snaží prosadit svou vůli na váš úkor.

Manipulace tak přímá a „upřímná“ není. Je tichá, často zabalená do zdánlivě přívětivého nebo starostlivého tónu. Neútočí přímo, ale obchází naše obranné linie přes naše emoční reakce, zranitelnosti a hluboce zakořeněné vzorce chování. Způsobem, který na první pohled nepůsobí ohrožující.

Právě proto bývá obtížně rozpoznatelná. To je koneckonců její smysl. Původce chce dosáhnout něčeho, co ví (nebo si myslí), že by od vás přímou cestou nezískal. Chce, abyste udělali nebo povolili něco, co nechcete – a ideálně jste ani netušili, že vás k tomu vlastně přiměl proti vaší vůli.

Signály manipulace

Manipulace se vždy vyznačuje jedním společným jmenovatelem: Někdo se snaží ovlivnit vaše myšlení, emoce nebo chování způsobem, který není otevřený, férový ani respektující vaše hranice.

Manipulaci můžete odhalit racionální úvahou a/nebo podle toho, jak se v interakci cítíte a jaké máte tendence reagovat. Mezi některé nejčastější (vaše vnitřní) signály manipulace patří:

• Nejasná emoční změna: Komunikace je na povrchu laskavá nebo neutrální, ale cítíte se nepříjemně. Provinile, zmateně, nejistě, povinni něco udělat – a přitom nevíte přesně proč. Máte pocit, jako byste někomu něco „dlužili“ – ale nevíte proč. Fyzické signály můžou zahrnovat napětí v hrudi, pocit staženého žaludku, zrychlený dech,..
• Nutkání se ospravedlňovat – i když jste nic neudělali
• Tlak na rychlou reakci: Máte pocit, že musíte něco udělat nebo se rozhodnout hned.
• Změna rámce situace přenesením odpovědnosti: Pocit, že vy jste vinni nebo „na řadě“. Najednou nesete odpovědnost za něco, co nevzniklo vaší vinou ani iniciativou.
• Vaše hranice najednou vypadají jako problém.
• Cítíte se tlačeni k rozhodnutí, které byste jinak neudělali.

Manipulaci velmi často nepoznáme podle toho, co dělá druhý, ale podle toho, co to dělá s námi.

Příklady manipulace

Ale dost obecné teorie. Probereme si pár častých příkladů manipulativních technik. Nejedná se o žádný ucelený, systematický přehled, jen výběr některých z nejčastějších – s příklady, kdy se s nimi můžete setkat.

Tlak na rychlou reakci

Vytváření pocitu „časové tísně“ velmi často používají například specialisté marketingu v mailingových kampaních nebo kyberzločinci ve phisingových* e-mailech. V prvním případě si možná koupíte něco, co nepotřebujete, v tom druhém můžete přijít taky o peníze (ale nezískáte za to ani to nepotřebné zboží) nebo třeba o citlivá data.

„Váš účet bude zablokován, jednejte rychle!“ – Phishing (Kliknete na link a místo samozřejmě zcela smyšlené záchrany účtu si například stáhnete do svého zařízení malware.)

„Vaše oblíbené produkty jsou téměř vyprodané.“ – Marketingová kampaň (Těch produktů mají ve skutečnosti až moc a fakt se jich potřebují zbavit.)

Když zareagujete do 5 minut, můžete vyhrát dovolenou snů!“ – Může se jednat o obojí. Kdo ví. Možná to zjistíte, když kliknete, ale to bych vám nedoporučovala.

– Cílem je eliminovat prostor pro racionální úvahu. Přimět vás reagovat pod vlivem emocí, dřív než se spustí „pomalejší myšlení“ a vy začnete uvažovat. Jestli vážně potřebujete další zázračný vlasový přípravek, investici, která „už zítra zaručeně změní váš život“, kryptoměnu, o které jste nikdy neslyšeli, ale právě teď je „poslední šance“, nebo exkluzivní nabídku, která platí jen pro „vybraných 50 uživatelů“. Nebo jestli jste se nestali cílem nějakých těch kyberšmejdů, kteří vám chtějí vyluxovat bankovní účet, převzít vládu nad vaším profilem na sociální síti nebo se třeba dostat k citlivým datům klientů ve firemním počítači.

U e-mailu je řešení jednoduché. Což ovšem neznamená, že je snadné. (I specialistům IT bezpečnosti se může stát, že se někdy „ukliknou“. Obzvlášť v dnešní době, kdy jsou phishingové e-maily čím dál sofistikovanější a odhalení podvodu není vždy snadné.) Zastavte se, přemýšlejte, na nic zbrkle neklikejte. Pokud váháte, obraťte se na specialistu (ve firmě typicky HelpDesk nebo IT oddělení).

Sami se můžete zaměřit na několik typických varovných signálů: Text napsaný mizernou češtinou, e-mailová adresa neodpovídající údajnému odesílateli a odkaz vedoucí na neočekávanou nebo podezřelou doménu. Na podezřelé odkazy neklikejte. Místo toho si adresu zobrazte přejetím kurzoru myši, případně ji zkopírujte pomocí pravého tlačítka. Následně ji můžete otestovat v některém z veřejně dostupných nástrojů (například zde: www.virustotal.com).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kyberzločince lze v jistém smyslu považovat také za „predátory“. I když jejich tvář nikdy neuvidíte. S tlakem na rychlou reakci se ale samozřejmě můžete setkat i v osobním kontaktu. Tuto techniku využívají i nebezpeční pouliční predátoři při tzv. situačním přepadu.

Nejčastěji vypadá jako zdánlivě banální oslovení, které má jediný cíl: zastavit vás, narušit vaši pozornost a převzít iniciativu. Tlak na rychlou reakci u situačního přepadu často není ani tak v obsahu oslovení, jako spíše v jeho formě, načasování a způsobu podání. Osloví vás se zdánlivě nevinnou otázkou a zároveň vám vstupují do osobní zóny nebo blokují cestu. Počítají s tím, že vás zastihnou nepřipravené a vy nebudete mít prostor situaci vyhodnotit.

Jak takovou situaci řešit, jsme si rozebírali v článku Strategie, taktiky obrany II: Verbální sebeobrana.

Obejít vaši vůli časovým nátlakem se může snažit prakticky kdokoli. Když vám někdo nedává čas na rozmyšlenou – zejména u otázek, které si promyšlení rozhodně zaslouží -, zpozorněte. A neváhejte okamžitou odpověď odmítnout a říct, že si to potřebujete rozmyslet. Nebo se do situace vůbec nezapojit.

 

Nerespektování hranic

Pro pořádek (protože označovat nerespektování hranic za samostatnou techniku manipulace by bylo nepřesné): nerespektování hranic je častým znakem nebo prostředkem manipulace a může se objevovat i ve velmi přímé, nemanipulativní podobě.

Nerespektování hranic je způsob jednání, při kterém někdo ignoruje, zlehčuje nebo obchází vaše jasně dané limity, potřeby či rozhodnutí. Často se to tváří nenápadně – jako tlak „pro vaše dobro“, naléhání, zpochybňování nebo hraní na emoce. Cílem ale není otevřená dohoda, ale posunutí vaší hranice bez vašeho skutečného souhlasu, často tak, abyste si toho všimli až zpětně (nebo vůbec).

Celkem do očí bijící příklady často začínají „Vím, že…, ale…“ Například někomu sdělíte, že se nechcete v nejbližší době setkat – a hned druhý den vám přijde zpráva: „Vím, že jsme se domluvili, že se teď neuvidíme, ale mám cestu kolem, tak jsem si říkal, že bych se mohl alespoň na chvíli zastavit.“

Jindy je nerespektování hranic méně nápadné, například vaši hranici svévolně předefinuje: Řeknete, že něco nechcete. Druhá strana odpoví: „Já to ale nemyslím tak, jak si myslíš.“ Následně je vám vysvětlena vaše vlastní hranice – a vaše původní sdělení je tím fakticky vymazáno z komunikace. Jde o formu ghostingu, tedy ignorování nebo vymazání sdělení bez jeho otevřeného řešení. „Nechci“ se mávnutím manipulativního proutku změní třeba na „ne teď, ale v zásadě ano“.

A někdy se původce jednoduše tváří, jako byste žádné hranice nenastavili, nebo přímo zpochybňuje vaše právo nějaké hranice mít: „Dělá to každý. Proč je to pro tebe takový problém?“

Dávejte si pozor také na deklamativní respektování vašich hranic. „Naprosto to respektuju, ale…“ Pokud za prohlášením o akceptaci hranic následuje „ale“, můžete si být prakticky jisti, že jsou vaše nastavené limity dotyčnému buřt a chystá se vám vtrhnout do chráněného prostoru jak barbaři za hradby Říma.

A aby to nebyla nuda, snaha o manipulaci se někdy ráda „převléká“ za stanovování hranic.

Jedním z hlavních rozdílů mezi nastavováním hranic a manipulací je respekt. Při nastavování hranice žádáte druhého, aby respektoval vaše potřeby, a činíte tak respektujícím způsobem. Naproti tomu manipulace se soustředí pouze na to, co chcete vy, a nebere v úvahu potřeby druhých. Ve chvíli, kdy požadujete zacházení, které je vůči druhé straně ze své podstaty nespravedlivé a slouží výhradně vám, nejde o respekt.

Pokud jste na pochybách, jestli někdo zdravě nastavuje hranice, nebo se vámi snaží manipulovat, položte si následující otázky:  Prezentuje rozumný požadavek, nebo po vás chce něco malicherného nebo pro vás nadměrně náročného (až nemožného)? Jakým způsobem to dělá? (Vysvětluje vám své potřeby, nebo na vás útočí?) Komu to prospívá? (Vám oběma, nebo jen jemu – a na váš úkor?) – Zdravé nastavování hranic ve vztahu vám ukazuje, jak lépe s tím druhý fungovat. Ve výsledku by mělo být prospěšné pro obě strany, protože zkvalitňuje vztah. (Mimo vztah, nebo pokud o vztah stojí jen jedna strana, to samozřejmě funguje trochu jinak.)

Všímejte si toho, kde vám druhý hranici stanovuje. Jestli to není „na vašem území“ (jako kdyby si soused posunul plot dva metry na váš pozemek). Méně obrazně řečeno: jestli jeho hranice nezasahuje do té vaší, oprávněné.

Například: „Pokud chceš, abych si na tebe udělala čas o víkendu, potřebuju to vědět předem – ne v sobotu ráno,“ je vyjádření potřeby, které nezasahuje do vaší autonomie, – tedy zdravé nastavování hranic. Zatímco: „Potřebuju, abys na měl vždycky čas,“ už není vyjádření vlastní potřeby, ale požadavek, který překračuje vaši hranici a bere vám právo rozhodovat o vlastním čase.

S takovou manipulací převlečenou za nastavování hranic se často setkáváme v rodinném a partnerském násilí. To bývá typické asymetrií vztahu a nastavováním a vynucováním takových pravidel, která autonomii jedné strany prakticky popírají.

Máte-li tedy podezření, že se vámi někdo snaží manipulovat pod zástěrkou „nastavování hranic“, zkuste navázat komunikaci zaměřenou na reálné řešení problému. Chtějte, aby vám vysvětlil, co konkrétně od vás potřebuje a proč. Pokud vám reakce nedává smysl, zdá se nevhodná nebo se přímo cítíte napadeni, řekněte to.

Pokud s někým není možné vést klidnou a racionální konverzaci, nezbyde vám než vlastní hranice vymezit důrazněji. A pokud se jedná o někoho, s kým jste ve vztahu, může být načase se stáhnout – dočasně nebo natrvalo. Hranice jsou jedna věc; manipulace sloužící výhradně prospěchu druhého je věc zcela jiná.

„Ne“ je kompletní odpověď

Velmi alarmujícím způsobem nerespektování hranic je nerespektování odmítnutí (Discounting the Word „No“ – jak jsme si ho už stručně popsali ve výše zmíněném článku Rituály a taktiky agresora-manipulátora).

My se zde ve stručnosti podíváme na pár dalších příkladů manipulativních technik.

Nálepkování (typecasting)

Nálepkování (typecasting) je manipulativní technika, jejímž cílem je přimět vás k určitému chování útokem na váš sebeobraz. Druhá strana vám přisoudí nálepku – vlastnost, roli nebo motiv – obvykle zjednodušeně, zkresleně nebo lehce urážlivě, a počítá s tím, že se budete snažit dokázat, že takoví nejste. Právě toto „vyvracení nálepky“ vás má přimět udělat to, co manipulátor chce.

Nálepky nemusí být vždy negativní, mohou mít také podobu účelové lichotky (sloužící jako nástroj kontroly). Zde je samozřejmě očekávanou reakcí ne vyvracení, ale cílem je přimět vás k takovému jednání, které nálepku (kterou manipulátor očekává, že považujete za svou žádoucí charakteristiku) potvrdí.

Manipulátor tedy proti vám použije jemnou urážku – obvykle takovou, kterou je snadné vyvrátit. Nebo lichotku – kterou je snadné potvrdit. Jenže protože cílem nálepkujícího je právě taková (vyvracející nebo potvrzující) reakce, je podle specialisty na bezpečnost Gavine de Beckera nejlepší obranou mlčení: chovat se, jako by ta slova ani nepadla. Ne že by vůbec záleželo na tom, co si nějaký cizí člověk myslí – navíc nálepkující sám ani nevěří, že to, co říká, je pravda. Věří jen tomu, že to zabere.

Tuhle techniku používají predátoři, ti, kdo chtějí odvézt vaši pozornost od vlastní bezpečnosti k ochraně morální integrity, a pak toho zneužít, aby vás dostali do situace, kdy vám mohou snáze ublížit. Ale můžete se s ní samozřejmě setkat i jinde. Lehkou urážkou navazují kontakt třeba lidé, kteří si osvojili techniky svádění založené na vyvolání nejistoty („Ty jsi spíš ten typ, co se bojí pustit si někoho blíž, že?“). Ale setkat se s tím můžete i v marketingu, v práci nebo v blízkých vztazích.

• „Tohle je spíš pro lidi, kteří se v tom vyznají.“  → dokázat kompetenci nákupem (marketing)
• „Ty jsi přece rozumná.“ → a být rozumná znamená udělat to, co chci (autority v práci nebo v rodině)
• „Ty budeš spíš ten chladný typ.“ → tlak být otevřenější / vstřícnější („profesionální baliči“ / predátoři)

Nálepkování cílí na naše ego, potřebu obstát a udržet si obraz o sobě samých. Netlačí nás k něčemu silou, ale vtahuje nás do snahy chránit vlastní integritu. Obrana spočívá v tom vystoupit z této hry, uvědomit si kontext situace a připomenout si, na čem skutečně záleží. Ne na tom, jak působíme v očích druhého, na obhajování sebeobrazu, ale na vlastní bezpečnosti, hranicích a svobodě rozhodování. Když si uvědomíte kontext a priority, můžete se rozhodnout, že žádná cizí nálepka nestojí za ztrátu kontroly nad vlastním jednáním.

Vyvolávání pocitu viny (guilt induction)

Vyvolávání pocitu viny je taková „sestřička“ nálepkování. Jedná se o emoční formu manipulace, která často funguje jako doplněk nebo posilovač sociálních manipulačních technik (jako je právě typecasting).

Představte si situaci s odmítnutým nápadníkem, který se snaží vtáhnout vás zpět do komunikace. Může napsat třeba: „Co jsem ti udělal tak hrozného, že mi ani neodpovíš na pozdrav?“ 

Velmi účinná manipulativní technika. Jedná se o pokus přimět druhého člověka k reakci tím, že se v něm vyvolá mírný pocit viny, povinnosti nebo nepatřičnosti — ale bez otevřeného obvinění. Cílí na společenské normy, empatii, touhu být „slušná“ a reflex napravovat napětí ve vztahu. Manipulující apeluje na svědomí, aniž by otevřeně útočil.

Obrana zde závisí na konkrétní situaci. Pokud se například jedná právě o toho odmítnutého nápadníka, kterému jste už jasně dali najevo, že nemáte zájem, prostě nereagujte. Nenechte se vtáhnout do něčí manipulativní hry.

S pocitem viny „pracují“ samozřejmě také blízké osoby, které usilují o nadměrnou kontrolu nad vaším chováním nebo rozhodováním. Jde o velmi účinnou formu citového vydírání. (Na citové vydírání jako formu manipulace v dalších jeho podobách se zaměříme v pokračování článku.)

V partnerském či rodinném vztahu může guilt induction vypadat třeba následovně:

• „Po tom všem, co pro tebe dělám…“
• „Kdybys mě opravdu miloval, tak bys…“
• „Já jsem se pro tebe tolik obětovala, a ty…“
• „Jednou tady nebudu a pak si to budeš vyčítat!“

Všechny tyto příklady mají společný smysl – vyvolat ve vás pocit, že svými rozhodnutími druhému ubližujete a že vaše hranice jsou sobecké. A ultimátně pak samozřejmě přimět vás, abyste jednali tak, jak vyhovuje druhému.

I v situacích, kdy je vaše jednání zpochybňováno celkem oprávněně nebo je na vás kladen vzhledem ke kontextu vztahu oprávněný požadavek, použití guilt induction činí komunikaci manipulativní. Druhý vás nepřesvědčuje argumenty, ale emočním nátlakem.

Manipulace funguje tak, že emoce má nahradit argument. Obrana proto není vysvětlování, ale vystoupení ze scénáře, zastavení hry. Položte si otázku, co po vás druhá strana vlastně chce. Neobhajujte se. Oddělte emoce druhého od své odpovědnosti. („Mrzí mě, že se tak cítíš.“ ≠ „Jsem povinna to napravit.“) A dávejte si pozor, jestli se tenhle vzorec v daném vztahu neopakuje často. Jednorázová věta ještě nemusí být manipulace. Opakovaný vzorec už ano.

Lidská nedokonalost vs. manipulace

Upřímně, všichni občas v komunikaci s druhými používáme nějaké hraniční formy manipulace. Partnerství, přátelství a jiné formy citových mezilidských vazeb nejsou diplomatické vztahy. Stav, kdy bychom spolu komunikovali vždy zcela racionálně, stoprocentně čestně a bez jakýchkoli argumentačních faulů, je krásná představa – a nereálná.

Jsme lidé, ne logické stroje: máme emoce, potřeby, strach ze ztráty vztahu i tendenci vyhnout se konfliktu. V napětí nebo nejistotě tak někdy sklouzneme k neobratným či nečistým komunikačním zkratkám – často nevědomě a bez zlého úmyslu.

Důležité ale je rozlišovat mezi občasným, nevědomým selháním v komunikaci a systematickým používáním manipulace jako nástroje moci. Právě to druhé představuje problém, který v tomto textu řešíme.

Představili jsme si pár příkladů toho, jak může vypadat manipulace. Nejde o ucelený přehled ani odbornou taxonomii, ale o orientační mapu: snahu pojmenovat některé časté vzorce, se kterými se lidé setkávají v běžných mezilidských interakcích, a nabídnout vodítka, jak je rozpoznat dřív, než začnou systematicky narušovat hranice, autonomii a pocit bezpečí. V pokračování článku se podíváme ještě na pár dalších příkladů, jako je třeba gaslighting, přesouvání odpovědnosti nebo triangulace.

---

*PHISHING je forma podvodu, při které se útočník vydává za důvěryhodnou osobu nebo instituci (např. banku, zaměstnavatele, státní úřad nebo známou službu) a snaží se z oběti vylákat citlivé údaje, peníze nebo ji přimět k nebezpečné akci (kliknutí na odkaz, stažení souboru, přihlášení na falešnou stránku). Mezi typické znaky phishingu patří vytváření pocitu naléhavosti („jednejte ihned“, „účet bude zablokován“), apel na strach, zisk nebo autoritu a snaha obejít racionální uvažování a získat reakci co nejrychleji. Phishing může probíhat e-mailem, přes SMS (smishing) nebo telefonicky (vishing), princip je ale vždy stejný: vyvolat tlak a přimět oběť k rychlé, neuvážené reakci.