Manipulativní techniky – hlavní skupiny a příklady

„Manipulace je v podstatě morální násilí, protože jejím jediným cílem je narušit autonomii jedince prostřednictvím nátlaku, přičemž zůstává skrytá. V tomto smyslu jde u manipulace o proniknutí do mysli druhého člověka za účelem změnit jeho myšlení nebo vyvolat žádoucí chování, aniž by si byl vědom toho, že do jeho mysli bylo zasaženo.“

Buts, Zh.V. (2019)

V první části článku jsme se bavili o tom, jak rozpoznat manipulaci, a zmínili jsme si některé příklady mechaniky a technik manipulace. Teď se krátce podíváme na teoretický rámec manipulace. A uvedeme si pár dalších příkladů, se kterými se často setkáváme.

 

Hlavní rysy manipulace

Součástí psychologické definice manipulace v mezilidských vztazích je následujících pět hlavních rysů:

• forma psychologického ovlivňování druhého člověka;

• postoj manipulátora k objektům manipulace jako k prostředku k dosažení vlastního cíle;

• snaha získat jednostrannou výhodu;

• skrytá povaha vlivu;

• použití síly (psychologické), tedy práce se slabinami – zneužívání psychické zranitelnosti.

 

„Manipulativní strategie psychologického ovlivňování se realizuje prostřednictvím podprahových stimulačních technik, které ‚obcházejí‘ vědomou mentální kontrolu, a dále pomocí tzv. technik maskování a konverze. Tyto techniky blokují nebo narušují systém psychologických obran a namísto něj vytvářejí novou subjektivní prostorově-časovou organizaci a nový model světa.“ (Blynova, O. et al., 2020)

Trochu „lidštěji“ řečeno: Manipulace funguje tak, že na člověka působí nenápadně a obchází jeho schopnost racionálně se bránit. Místo otevřeného tlaku využívá jemné, podprahové vlivy a techniky, které zakrývají skutečný záměr manipulátora.

Podprahové stimulační techniky označují způsoby působení, které se vyhýbají přímému nátlaku. Místo otevřeného požadavku, argumentu nebo hrozby pracují s náznaky, opakováním, atmosférou a postupným posunem významu.

Techniky maskování a konverze jsou mechanismy, které určují, jak manipulativní techniky fungují: tlak je zakrytý a význam situace přepsaný tak, aby manipulace nebyla snadno rozpoznatelná. (Maskování = jak je tlak zakrytý, Konverze = jak je přepsán význam)

Tyto postupy oslabují nebo narušují přirozené psychologické obrany a postupně člověku podsouvají nový způsob, jak chápat situaci, vztah i realitu samotnou — tedy nový „obraz světa“, který vyhovuje manipulátorovi. – O tomhle mechanismu mluvíme především v souvislosti s dlouhodobou, systematickou manipulací.

Skupiny manipulativních technik

Manipulativní techniky můžeme rozdělit do tří hlavních skupin:

Zde tabulka také ke stažení (čitelnější): Manipulativni techniky_prehled

Pokud vás tabulka trochu vyděsila, klidně ji přeskočte. Je to pokus, jak vnést do rozsáhlého a nepřehledného tématu manipulace trochu řádu.

Existují i jiné způsoby členění a upřímně – k základnímu porozumění manipulativním technikám není systematická klasifikace nutná. Někomu ale může pomoci vidět věci „na mapě“. Analytické typy ji možná ocení (nebo ji naopak tvrdě zkritizují – beru obojí a jakoukoli zpětnou vazbu).

Teď se podíváme na slíbené příklady konkrétních manipulačních postupů. A slibuju, že žádná další tabulka už nebude.

Argumentační fauly

Argumentační fauly (klamné postupy v argumentaci, které vytvářejí zdání logiky, aniž by vedly k poctivému posouzení věci; používané za účelem přesvědčení oponenta či publika o správnosti tvrzení mluvčího bez ohledu na logickou platnost samotných argumentů) jsou samy o sobě rozsáhlým a velmi zajímavým tématem. V kontextu manipulace nás ale nezajímá nějaká jejich formální klasifikace, ale způsob, jakým jsou využívány ke skrytému ovlivňování. Zde si je uvádíme jako příklad skupiny logických a psychologických manipulativních technik.

Použití argumentačního faulu ještě samo o sobě neznamená manipulaci. Můžeme si jich dopouštět (a dopouštíme) nepozorností, pod vlivem emocí nebo prostě proto, že většina mezilidských debat není vedena s logickou a výrazovou precizností akademické disputace. Manipulativními se stávají ve chvíli, kdy jsou používány systematicky, opakovaně a s cílem obejít racionální posouzení situace nebo umlčet druhou stranu.

Uveďme si pár příkladů:

Bludný kruh (vicious circle) / Logický kruh

Jedná se o snahu dokázat určitou myšlenku pomocí důvodů, jejichž platnost závisí právě na té myšlence, kterou má dokazovat.

Víme, že Bible je slovo Boží, protože se to píše v Bibli.

Kruhovitost takového argumentu nebývá obvykle takto zjevná, protože argumentace je prokládána jazykem, který má zakrýt, co se ve skutečnosti děje — totiž že se argumentuje v kruhu.

Určitě jsi mi nevěrná! – To je nesmysl! – Vidíš, potrefená husa! Kdyby to nebyla pravda, tak by tě to tak nerozčílilo! – Emoční reakce, která vznikla v důsledku obvinění, je interpretována jako důkaz pravdivosti obvinění. Tvrzení se opírá samo o sebe přes vlastní důsledek. Je nevyvratitelné (v případě klidné reakce → „chladná reakce = rafinovaná lež“). Cílem je získat a udržet kontrolu nad rámcem reality a nad pozicí druhého – převzít roli soudce (→ asymetrie moci), udržet druhého v defenzivě, případně přimět ho vzdát se odporu.

Neúplné / selektivní vyvrácení (incomplete refutation)

Někdo se tváří, že vyvrátil argument, ale ve skutečnosti se nevypořádal se všemi relevantními částmi tvrzení. Blízké jsou tomu také argumentační fauly Zbrklé zobecnění nebo Střed pozornosti.

Prosím tě a k čemu je sebeobrana v 21. století? Já jsem nikdy neměl žádný problém! (Tohle jsem skutečně od někoho slyšela.) – Mluvčí bere svou osobní zkušenost, povýší ji na obecný argument, a tím se snaží zpochybnit smysl sebeobrany jako celku.

Tvrzení bez důkazu (postulation of truth)

Tvrzení bez důkazu je argumentační faul, kdy někdo něco prostě prohlásí za pravdivé, nepředloží žádné důkazy, a přesto očekává, že to ostatní přijmou jako fakt. Typické je, že tvrzení zní sebejistě, bývá krátké a kategorické, často se opakuje, a tváří se jako „zjevná pravda“.

To je ženská práce!

Je to blízké také argumentačnímu faulu Nevyvratitelnost, kdy je tvrzení prezentováno tak, že jej nelze rozumně ověřit ani vyvrátit. Racionální zpochybnění není možné, protože nejsou stanovena žádná relevantní kritéria, podle nichž by bylo možné tvrzení posoudit.

Jak se bránit

Jak už jsme si zmínili, argumentační fauly nejsou problémem samy o sobě – problém nastává ve chvíli, kdy jsou používány účelově, opakovaně a s cílem vás zatlačit do defenzivy, pocitu viny nebo pochybností o sobě. Obrana proto nespočívá v „lepší argumentaci“, ale ve změně rámce komunikace, ochraně hranic.

• Zpomalte reakci: Zastavte automatickou, často emoční reakci (nutkání se obhajovat, vysvětlovat, dokazovat). Počkej, tohle mi nedává smysl. Potřebuju si to ujasnit, než budu reagovat. Už samotné zpomalení narušuje manipulační dynamiku.
• Vraťte důkazní břemeno: Není vaším úkolem vyvracet neprokázaná tvrzení. Obrana spočívá v klidném vrácení odpovědnosti tomu, kdo tvrzení předkládá. Na základě čeho to tvrdíš? Jak jsi k tomuto závěru došel?
• Pojmenujte způsob argumentace: Místo zapojení se do nekonečné argumentace je často účinnější pojmenovat způsob vedení debaty. Tohle je pořád stejné tvrzení dokola, bez nových informací. Mícháš několik věcí dohromady, pojďme se držet jedné. Tím komunikaci vyvádíte z manipulativního rámce do racionální roviny.
• Nebojte se debatu ukončit: Manipulátor často spoléhá na vaši potřebu mít jasno, uzavřít věc, být fér. Jednou z nejdůležitějších obran je připustit si, že neochota diskutovat za neférových podmínek není prohra. Takhle vedená debata pro mě nemá smysl. Nebudu se k tomu vyjadřovat, pokud se točíme v kruhu.
• Všímejte si opakování a kontextu: Jednorázový argumentační faul může být nešikovnost. Opakování a kombinace více faulů je varovný signál manipulace. Pokud se po debatách pravidelně cítíte zmatení, provinilí, unavení nebo nucení se obhajovat, nejde o obsah argumentů, ale o manipulativní vzorec, mocenskou dynamiku komunikace.

 

Přesouvání odpovědnosti (responsibility shifting)

Se zastřešujícím principem manipulace významem, logikou a emocemi pracuje také přesouvání odpovědnosti. Jedná se o manipulativní změnu rámce, při níž je odpovědnost za určitý aspekt situace (proces, stav, reakci nebo jeho regulaci) připsána jiné osobě, než té, ke které v daném rámci přirozeně náleží.

Zjednodušeně řečeno: někdo vám podsune, že něco, co je jeho záležitost, máte řešit vy. Může se jednat třeba o:

• Činy a důsledky

Např.: „Přijdu kvůli tobě pozdě do práce, protože jsi mi nepřipomněla, abych si nařídil budík.“ – Pokud jste připomenutí výslovně a dobrovolně neslíbili, jedná se o neoprávněné přesunutí odpovědnosti za důsledek.

(Trochu podrobněji viz níže – blame shifting)

• Rozhodnutí

„Nedala jsi mi na vybranou…“ – Skutečně jste omezili něčí možnost rozhodování na jedinou variantu…?

• Emoce a jejich regulaci

Například výrok typu: „Pořád přemýšlím, co jsem udělal špatně, cítím se hrozně, chci ti porozumět, ale ty mi v tom nepomáháš,“ může být v určitém kontextu upřímné sdílení emocí a trochu neobratně formulovaná (protože obviňující), ale v zásadě oprávněná žádost o spolupráci na nápravě konfliktu ve vztahu. Ale pokud vám to píše někdo, s kým ve vztahu nejste, nechcete být a jasně jste to komunikovali, přesouvá na vás odpovědnost za své pocity neoprávněně. Jste stavěni do role toho, kdo má řešit něčí emoční stav, přestože k němu nemáte žádný vztahový závazek. V takovém případě se jedná o manipulaci, jejímž cílem je vtáhnout vás do další interakce, o kterou nestojíte – a kterou jste výslovně odmítli.

• Průběh a řešení situace

„Zapomněl jsem, že má matka dnes narozeniny, nemám dárek. A co teď jako mám dělat?“ – Předpokládání pomoci od partnera je oprávněné očekávání vyplývající ze vztahu. Je ale rozdíl mezi tím, když pomáháte, a když se řešení složité situace, do které se ten druhý dostal vlastní vinou, stává vaší odpovědností. Pomoc je dobrovolná a dočasná; odpovědnost je trvalá a závazná. Jakmile se očekává automaticky, aniž byste ji převzali dobrovolně a vědomě, jde o její manipulativní přesun.

• Vztahovou atmosféru

K manipulativnímu přesunu odpovědnosti za vztahovou atmosféru dochází ve chvíli, kdy se to, co se mezi dvěma lidmi děje, přestává chápat jako výsledek interakce obou stran – a odpovědnost je připisována jen jedné osobě. Atmosféra je personalizována, druhá strana se vyvazuje z vlastního podílu a objevuje se implicitní očekávání, že právě vy máte napětí „opravovat“. V takovém případě se vztahové klima nestává tématem ke společnému řešení, ale nástrojem tlaku a kontroly.

Zdravé pojmenování	Manipulativní přesun
„Je tu napětí.“	„Ty vytváříš napětí.“
„Něco se mezi námi děje.“	„S tebou je to vždycky složité.“
„Cítím se nepříjemně.“	„Děláš nepříjemnou atmosféru.“
„Pojďme to řešit.“	„Musíš se změnit.“

To, že se lidé navzájem ovlivňují, je přirozené. Manipulace vzniká až ve chvíli, kdy se vliv začne vydávat za odpovědnost. Jakmile máte pocit, že musíte hlídat, napravovat nebo řešit něco, co jste rozumně a odůvodněně nepřevzali jako svou odpovědnost (ne pouze svou odpovědnost), je velmi pravděpodobné, že proti vám někdo uplatňuje manipulaci formou „responsility shifting“.

Blame shifting

Podmnožinou přesouvání odpovědnosti je přesouvání viny (blame shifting). Velmi často se objevuje v násilných a kontrolujících vztazích, nezřídka se vyskytuje také ve vztahu rodič–dítě. Zde je potřeba říci, že samotné pojmenování důsledků chování nebo vedení dítěte k odpovědnosti problém nepředstavuje; ten vzniká ve chvíli, kdy je dítěti systematicky přisuzována vina za emoce, reakce nebo selhání dospělého. Pokud je dítě stavěno do role příčiny rodičovy zlosti, zklamání, neštěstí či životních obtíží, dochází k nepřiměřenému a vývojově neúnosnému přesunu odpovědnosti.

Verbální zneužívání formou přesouvání odpovědnosti je poháněno nerovnováhou moci (a potřebou kontroly). To platí i ve verbálně zneužívajících vztazích mezi dvěma dospělými.

Přesouvání viny se v případě násilných vztahů do značné míry překrývá s normativně-interpretačním rámcem, v němž je oběť konstruována jako příčina zneužívajícího jednání – tedy s dobře známým pojmem victim blaming (který se ovšem vyskytuje nejen ve vztazích).

Mezi nejčastější podoby přesouvání viny patří následující:

• Předstírání, že šlo jen o žert

„Ježiši, zase děláš drama. Vždyť to byl jen vtip!“ – Tvrzení typu „to byl jen vtip“ nebo „jsi moc citlivá“ nebývá primárně přesouváním viny za samotný výrok (urážlivý), ale přesunem odpovědnosti za vzniklou nepohodu. Zraňující chování je bagatelizováno a problémem se stává reakce druhé osoby, která je implicitně označena za tu, kdo „kazí atmosféru“.

• Učinění chování oběti příčinou zneužívání 

„Kdybys to znovu nevytahovala už snad po tisící, tak bych se nevytočil.“
„Kdybys udělal, co jsi slíbil, nemusela bych na tebe křičet.“

Agresivní nebo zraňující jednání je prezentováno jako nevyhnutelná reakce na chování druhé osoby. Typicky se projevuje formulacemi začínajícími „kdybys…“, které přepisují příčinné vztahy tak, aby odpovědnost za křik, výbuch hněvu či ponižování nenesl jejich původce, ale ten, vůči komu jsou namířeny. Tím dochází k normalizaci zneužívajícího jednání a současně k vyvolání pochybnosti, zda si oběť za vzniklou situaci „nemůže sama“.

Emoce mohou vzniknout jako reakce, ale způsob chování je vždy volbou toho, kdo jedná.

• Učinění povahy oběti příčinou zneužívání

„Ty prostě nikdy nic neuděláš pořádně a já se kvůli tobě musím rozčilovat!“

„Ty mi vždycky musíš zkazit náladu, že jo? A ještě tady pak brečíš, jako by to byla moje vina!“

Zneužívající jednání je zde vykládáno jako důsledek samotné povahy oběti, nikoli jako volba toho, kdo se ho dopouští. Zraňující či agresivní chování je prezentováno jako pochopitelná, až nevyhnutelná reakce na údajné „zásadní vady“ osobnosti oběti — lenost, nerozhodnost, neschopnost dotahovat věci, hloupost, necitlivost nebo „věčné stěžování si“. Paušalizace typu „vždycky“ a „nikdy“ vytvářejí dojem, že zneužívající chování bylo vlastně vynuceno tím, jaká oběť je.

Tato podoba přesouvání viny je typická zejména ve vztazích s výraznou mocenskou nerovnováhou, například mezi verbálně zneužívajícím rodičem a dítětem, objevuje se však i mezi dospělými. Jejím cílem nebývá řešení konfliktu, ale podkopání sebehodnoty a vynucení omluvy — nikoli za konkrétní jednání, ale za samotnou existenci oběti.

• Učinění kontextu / okolností příčinou zneužívání

„Tys to prostě musela vytahovat teď, když jsem unavený z práce! Kdybys to nechala být, nemuselo to takhle dopadnout.“

„Moc dobře víš, že na mě nemáš mluvit, když něco dělám. Tak tady teď nebul.“

Zneužívající jednání je prezentováno jako pochopitelná reakce na únavu, stres, pracovní zátěž, špatné období nebo „nevhodné načasování“ ze strany oběti.

Tento typ přesouvání odpovědnosti pracuje s implicitním pravidlem, že oběť měla „poznat, kdy je vhodná chvíle“, a přizpůsobit se. Odpovědnost za zneužívající jednání je tak nepřímo přenesena na ni — nikoli proto, co udělala, ale proto, že to udělala „ve špatnou dobu“. Výsledkem bývá postupné umlčování oběti, která se učí své potřeby potlačovat, aby „nedělala problémy“.

Způsobů, jak zraňující jednání vyložit, může být mnoho, mechanismus je však vždy stejný – odpovědnost je přesunuta z jeho původce na osobu, vůči níž je namířeno.

Jak se bránit

Základní obranou proti přesouvání odpovědnosti není dokonalá argumentace, ale udržení správného rámce situace. Prvním krokem je proto všímat si okamžiku, kdy jste stavěni do role toho, kdo má řešit něco, co vám rozumně a odůvodněně nepřísluší.

Pomáhá klást si jednoduché otázky:
Je tohle skutečně moje odpovědnost? Převzal jsem ji dobrovolně? Řešil bych to i tehdy, kdyby na mě nikdo netlačil? Pokud je odpověď záporná, není vaší povinností situaci „napravovat“, ospravedlňovat se ani hledat řešení za druhého. V takovém případě je na místě vrátit odpovědnost tam, kam patří — klidně stručně a bez obhajování.

Užitečné je oddělovat emoce od jednání. To, že se někdo cítí rozrušeně, zklamaně nebo rozzlobeně, samo o sobě nezakládá vaši povinnost jeho stav řešit. Můžete uznat emoci, aniž byste převzali odpovědnost za to, jak s ní druhý naloží. Například: „Vidím, že jsi naštvaný, ale způsob, jakým se mnou mluvíš, je tvoje volba.“

V situacích, kdy se přesouvání odpovědnosti opakuje, je důležité všímat si toho, jak druhá strana reaguje na jasně stanovenou hranici. Ve zdravé komunikaci druhá strana hranici respektuje, i když s ní nesouhlasí. Manipulativní dynamika se naopak projevuje dalším tlakem, zpochybňováním nebo obcházením hranice. Pokud se po jednoznačném vymezení nic nemění a situace se stále vrací ve stejné podobě, nejde o nedorozumění, ale o ustálený vzorec chování.

A nakonec: nemusíte zůstávat v interakci, jejímž předpokladem je převzetí cizí odpovědnosti. Odmítnout tuto roli neznamená být bezcitní ani postrádat empatii, ale chránit vlastní hranice. Jakmile by vaše setrvání v kontaktu znamenalo nést něco, co vám nepřísluší, je samotné stažení se zcela legitimní formou obrany.

Je však fér dodat, že tohle se snadněji říká než dělá. Zvlášť tehdy, když se přesouvání odpovědnosti pojí s dalšími nátlakovými postupy, které už narušily rovnováhu ve vztahu — nebo v situacích, kdy tuto dynamiku zažívá dítě, které možnost odejít jednoduše nemá. Přesto platí, že porozumění mechanismu je prvním krokem ke změně: I tam, kde není možné hned odejít, lze postupně přestat přijímat cizí výklad situace jako svůj a opřít se o jiné zdroje pohledu, které pomáhají udržet vlastní hranice (například rozhovor s někým, komu důvěřujete, terapeutickou podporu nebo prosté pojmenování a zapisování toho, co se děje).

Osobní manipulativní techniky

Mezi osobními technikami jsou zajímavé například dráždění či provokování oponenta (irritation of the opponent), sebepovyšování a sebepochvala (own exaltation or self-praise) nebo používání slov, teorií a odborných termínů, které jsou pro druhou stranu neznámé a ztěžují jí možnost se v diskusi orientovat.

Dále sem patří narušování průběhu diskuse nebo naopak únik z ní ve chvíli, kdy se vývoj debaty nehodí (disruption or retreat from the discussion), stejně jako tzv. „obuško­vé argumenty“, jejichž cílem není přesvědčit, ale umlčet či zastrašit druhou stranu (“stick arguments”). Významnou roli zde hraje také připisování domnělých úmyslů a motivací oponentovi, tedy tzv. „čtení myšlenek“ (“reading in the hearts”).

Ty o tom nemůžeš nic vědět, nikdy jsi to nezažila, takže nemá cenu se s tebou bavit. – stick argument: Neslouží k vysvětlení ani obhajobě názoru, ale k umlčení druhé strany; diskuse je ukončena mocenským gestem, ne argumentem. 

Ty to říkáš jen proto, že chceš vypadat chytře. – reading in the hearts: Zde se nepracuje s tím, co druhý skutečně řekl nebo udělal, ale s domnělými úmysly, které mu jsou bez důkazu připisovány. Tím se pozornost přesouvá od obsahu sdělení k obhajobě vlastní identity a motivace.

Oba příklady lze považovat také za argumentační faul Útok na osobu, protože výrok neřeší obsah tvrzení, místo toho (v prvním příkladu) útočí na kompetenci a legitimitu osoby a snaží se znehodnotit oponenta místo jeho argumentu, respektive (ve druhém příkladu) útočí na charakter s cílem diskreditace.

Jak se bránit

Osobní manipulativní techniky nemíří na vyjasnění tématu, ale na zpochybnění, vyvedení z rovnováhy nebo umlčení oponenta. Cílem obrany proto není „obhájit se“, ale odmítnout manipulativní rámec komunikace.

Osobní manipulativní techniky se tedy nevyvracejí, ale odmítají. Obrana spočívá v návratu k obsahu, pojmenování manipulace, odmítnutí mocenského tlaku a ochraně vlastních hranic. Pokud se vzorec opakuje, je legitimní z komunikace odejít.

• Bavme se o tom, co jsem řekla, ne o mých motivech.

• Tohle není reakce na můj argument.

• Tohle zní jako snaha mě umlčet, ne jako argument.

Pokud se osobní techniky opakují, nejde o nedorozumění, ale o komunikační vzorec. Ne každá debata si zaslouží pokračování. Ne každá komunikace je bezpečná. Ochrana sebe sama má přednost před „slušností“ či potřebou mít poslední slovo.

 

Citové vydírání

Citové vydírání není jedna konkrétní technika manipulace. Je to zastřešující manipulační strategie, která kombinuje více technik a používá emoce jako hlavní nástroj nátlaku. Cílí na vztahovou vazbu a sebeobraz.

Jedná se tedy o komplexní formu osobní manipulace, která kombinuje více nátlakových postupů. Podstatou je vyvolání pocitů viny, strachu nebo nadměrné odpovědnosti a ohrožení vztahové vazby s cílem přimět druhého k žádoucímu chování. V praxi se často opírá o nátlak (coercion tactic), trestání tichem (silent treatment), stavění se do role oběti (regression tactic), připisování úmyslů (reading in the hearts) a systematické oslabování sebeobrazu (debasement tactic).

„Víš co, jestli chceš pořád otevírat tyhle věci, tak si to klidně řeš, ale já už na to fakt nemám sílu (implicitní hrozba stažením se z komunikace). Stejně nikdy nevidíš, kolik mě to stojí a jak se kvůli tobě trápím (stylizace do role oběti). Já jsem se tady vždycky snažil, ustupoval a dělal pro nás maximum, a ty mi to teď vracíš tím, že mě pořád napadáš (stylizace do role oběti + vyvolávání pocitu viny). Ty to děláš schválně – dobře víš, že mi tím ubližuješ (připisování úmyslů). A upřímně, možná je ten problém spíš v tobě, protože ty tyhle věci prostě neumíš řešit normálně, všechno strašně prožíváš a přeháníš (nálepkování/blame shifting). Takže jestli s tím chceš pokračovat, vyřeš si to sama (přesouvání odpovědnosti + případně následné trestání tichem).“

Mezi hlavní znaky citového vydírání patří vyvolávání pocitu, že je člověk zodpovědný za emoce nebo problémy vyděrače, používání emocionální manipulace k vyvolání soucitu a získání kontroly (např. již zmíněné hraní role oběti, používání slz nebo zveličování emocí), odpírání náklonnosti, komunikace nebo podpory jako forma trestu či kontroly a gaslighting – tedy zkreslování reality tak, aby člověk začal pochybovat o svých pocitech, vnímání nebo přesvědčeních (podrobněji dále).

Marissa Moore, MA, LPC, profesionální terapeutka a konzultantka v oblasti duševního zdraví, zmiňuje následující kroky procesu tohoto typu manipulace:

• Identifikace zranitelností (Zdatný „citový manipulátor“ bude například na různé členy rodiny uplatňovat jiné taktiky. Někomu se snáze dostanete pod kůži přes jeho potřebu uznání, na jiného funguje lépe zneužít pocit viny…)
• Vytváření emočního tlaku
• Vynucování poslušnosti
• Odměna a trest
• Posilování vzorce

Tady se bavíme o systematické manipulaci prostřednictvím emocí. Ne každý, kdo někdy tak trochu „zahraje na city“ druhého, je nutně manipulátor.

Proč to někdo dělá?

Citové vydírání se, logicky, objevuje především v blízkých vztazích. Podle klinické psycholožky a terapeutky Jeanette Raymond, PhD je často nezdravou metodou zvládání vlastních zranitelností.

„Když se lidé cítí nejistí, bezmocní nebo zoufalí, mohou se snažit tyto destabilizující pocity vyvážit pocitem síly, moci a kontroly,“ uvádí Raymondová. „Používání citového vydírání je jednou z takových strategií, protože jim dává pocit, že mají navrch. Odstraňuje nepříjemné pocity z jejich vlastního prožívání a přenáší je na druhého člověka – čímž se role v podstatě obracejí.“

S jistou mírou zjednodušení se tedy citové vydírání dá chápat jako mocenský nástroj těch, kdo se uvnitř vůbec „mocní“ necítí.

Jak se bránit

Nepřekvapivě, prvním krokem je uvědomit si, že jsme se stali cílem citového vydírání. Odborníci radí snažit se zůstat v klidu, a získat tak jasnější perspektivu. To se samozřejmě snáze řekne než udělá, když někdo používá emoce jako zbraň a cíleně útočí na vaše zranitelná místa. Pokud ale zvládnete zachovat klid natolik, abyste si mohli uvědomit, co vlastně cítíte a proč, můžete získat odstup a vystoupit ze scénáře. Nehrát roli, kterou vám manipulující vnucuje.

„Klíčovou roli při reakci na citové vydírání hraje komunikace,“ říká psycholog a terapeut Dr. David Tzall, PsyD. „Je důležité nastavit pevné hranice a jasně, asertivně vyjádřit, že manipulaci nebudete tolerovat ani nepodlehnete snahám vyvolat pocit viny či strachu. Je vhodné používat takzvané ‚já-výroky‘ k vyjádření toho, jak se cítíte a co potřebujete, místo obviňování či útoků na vyděrače. Je také důležité vyhnout se odvetě nebo agresi, protože ty situaci jen vyhrotí a povedou k dalším problémům.“

Označit chování druhého za pokus o manipulaci obvykle není nejlepší strategie. Vyvolá to obrannou reakci a konflikt tím často eskaluje. Účinnější cestou je pojmenovávat konkrétní chování (nikoli úmysl) a popsat, co ve vás vyvolává. Např.: Když říkáš, že pokud to neudělám, zklamu tě, cítím tlak a strach.

Pokud tato forma komunikace nevede ke změně — nebo naopak druhou stranu povzbudí k dalšímu tlaku — je pravděpodobné, že před sebou nemáte jen protějšek, který nezvládá komunikaci, ale skutečný manipulativní vzorec chování. V takovém případě je na místě asertivní nastavení hranic, nikoli další vysvětlování.  Např.: Nebudu se rozhodovat pod tlakem. 

 

Triangulace

Triangulace, neboli odkazování se na třetí stranu, znamená, že manipulátor využívá k argumentaci někoho, kdo není v danou chvíli přítomný. Údajný názor této třetí strany má samozřejmě sloužit jako argument proti vám. Manipulátor se na ni odvolává proto, aby posílil vlastní pozici, oslabil vaši a vytvořil dojem, že „ostatní to vidí stejně“. Tím se tlak přesouvá z roviny otevřené komunikace do roviny většiny proti jednotlivci.

„Všichni na tom večírku si taky mysleli, že to přeháníš.“
„To neříkám jenom já. Táta si to myslí taky.“

Co si nějaká třetí osoba (nebo více osob) skutečně myslí, zde není podstatné. Smyslem je vyvinout tlak vytvořením dojmu, že „ostatní to vidí stejně“ a vy jste v menšině. Donutit vás ustoupit pod tíhou domnělé shody.

Jak se bránit

Nejprve je užitečné zvážit, zda zmíněná třetí osoba nemůže být ve stejné pozici jako vy — tedy zda jí nebyla podsunuta zkreslená verze situace. Pokud je to možné a bezpečné, má smysl se s ní spojit a ověřit si, co skutečně zaznělo.

Další možností je vědomě odmítnout argument „ostatních“ a vrátit rozhovor zpět mezi dvě přítomné osoby, například:
„Pokud tu ten člověk není, řešme to mezi sebou.“

Pomoci může i to, co se někdy označuje jako „obrácená triangulace“ — tedy vědomé opření se o někoho třetího, kdo vám pomůže udržet nadhled a vlastní pohled na situaci (například důvěryhodnou osobu, terapeuta nebo jiný stabilní zdroj opory). Ne proto, aby rozhodoval za vás, ale aby se triangulace nestala jediným rámcem, ve kterém situaci vidíte.

 

Gaslighting

Podobně jako citové vydírání, také gaslighting je komplexní manipulativní strategie, která kombinuje více typů technik napříč kategoriemi. Primárně ji můžeme začlenit do skupiny osobních manipulativních technik, protože stojí hlavně na útoku na osobu, její vnímání reality, paměť, úsudek a kompetenci.

Termín „gaslighting“ pochází z divadelní hry Gas Light z roku 1938, ve které se manžel snaží přivést svou ženu k šílenství tím, že v jejich domě ztlumuje světla (napájená plynem), a následně popírá, že by se světlo změnilo, když na to jeho žena upozorní.

V závažné, rozvinuté podobě je gaslighting forma emocionálního zneužívání, při níž pachatel opakovaně manipuluje situacemi tak, aby oběť přiměl pochybovat o vlastní paměti a vlastním vnímání reality. Jde o záludnou a plíživou formu zneužívání. Vede oběť k tomu, že začne zpochybňovat i ty nejzákladnější instinkty, o které se celý život opírala, a postupně si přestává být jistá čímkoli. V důsledku toho je velmi pravděpodobné, že oběť začne věřit tomu, co jí pachatel říká, bez ohledu na vlastní prožitek a zkušenost.

Gaslighting často předchází dalším formám emocionálního i fyzického násilí, protože člověk, který je gaslightingu vystaven, má výrazně vyšší tendenci v dalších zneužívajících vztazích a situacích zůstávat.

Techniky a příklady gaslightingu

• „Withholding“ (zadržování / odmítání): Manipulátor se tváří, že nerozumí, odmítá naslouchat a záměrně nesdílí své emoce. Plácáš nesmysly. Tohle už dnes večer znovu poslouchat nebudu.
• „Countering“ (zpochybňování paměti): Manipulátor důrazně zpochybňuje paměť oběti, a to i přesto, že si oběť dané události pamatuje správně. Tohle se nestalo, zase se ti to v hlavě celé překroutilo. Následně  začne zpochybňovat prožívání, myšlenky a názory oběti obecně. Všechno vidíš hrozně černě. Máš bujnou fantazii.
• „Blocking“ (blokování) a „diverting“ (odvádění pozornosti): Manipulátor odvrací směr rozhovoru od původního tématu k zpochybňování myšlení oběti a zároveň si tím udržuje kontrolu nad průběhem komunikace. Kde si zase tuhle blbost vzala? To ti nasadila do hlavy ta tvoje kamarádka, že jo? 
• „Trivializing“ (zlehčování): Manipulátor oběť přesvědčuje, že její myšlenky, pocity nebo potřeby nejsou důležité. Jsi přecitlivělá. To budeš takhle vyvádět kvůli takové maličkosti? 
• „Zapomínání“ a popírání: Manipulátor předstírá, že zapomněl na věci, které se ve skutečnosti staly, nebo věci (například sliby) popírá. To jsem nikdy neřekl. Nechápu, o čem to mluvíš. Zase si vymýšlíš.

Znaky gaslightingu

Známky toho, že je člověk obětí emocionálního zneužívání formou gaslightingu zahrnují:

• Neustále o sobě pochybujete a přehodnocujete vlastní úsudek.
• Často se cítíte zmatení, až „jako blázen“.
• Neustále se omlouváte.
• Zamlčujete informace před přáteli rodinou, abyste nemuseli něco vysvětlovat nebo omlouvat.
• Víte, že je něco zásadně špatně, ale nedokážete přesně pojmenovat co – ani sami pro sebe.
• Začínáte lhát, abyste se vyhnuli shazování a překrucování reality.
• Máte dojem, že nedokážete udělat nic správně.

Jak se bránit

Gaslighting nelze „vyhrát“ lepší argumentací. Jeho cílem není spor, ale rozklad důvěry ve vlastní vnímání reality. Obrana proto spočívá především v ochraně sebe, ne v přesvědčování manipulátora. Gaslighting se nevyvrací, ale zastavuje.

• Důvěřujte svému prožitku, ne cizí interpretaci. To zní trochu jako „hraběcí rada“, protože základním účinkem gaslightingu je zpochybnění vlastního vnímání, paměti a emocí. Stejně jako u jiných forem systematické manipulace je klíčové rozpoznat gaslighting včas – dříve, než jeho dopady začnou narušovat právě ty schopnosti, které jsou nezbytné k obraně. Pokud něco opakovaně cítíte jako zraňující, matoucí nebo ponižující, je to relevantní informace.
• Dokumentujte a opírejte se o fakta. Gaslighting funguje nejlépe tam, kde je možné realitu neustále přepisovat. Zapisujte si důležité rozhovory, sliby a situace. Uchovávejte zprávy, e-maily, vzkazy. Nejde o „sbírání důkazů proti někomu“, ale o kotvu pro vlastní paměť.
• Mluvte s lidmi mimo manipulativní vztah. Izolace je klíčovou součástí gaslightingu. Sdílejte své pochybnosti s důvěryhodnými lidmi. Ověřujte si, zda to, co zažíváte, je vnímáno jako problém i zvenčí. Vnější perspektiva často vrací zdravý referenční rámec reality.
• Přestaňte se obhajovat a vysvětlovat. Tohle je moje zkušenost. O tomhle se nebudu hádat. Nejde o to, aby vám bylo „dáno za pravdu“, ale aby vaše zkušenost nebyla systematicky popírána.
• Všímejte si vzorce, ne jednotlivých výroků.

Obrana spočívá v důvěře ve vlastní prožitek, opření se o fakta a vnější perspektivu, omezení obhajování a rozpoznání dlouhodobého vzorce. V některých případech je jedinou účinnou obranou ukončení vztahu. Pokud druhá strana odmítá převzít odpovědnost, měnit chování nebo respektovat hranice, odchod není selhání, ale ochrana zdraví. Vztah, ve kterém musíte neustále dokazovat, že vaše realita existuje, není bezpečný vztah.

 

Dvojí metr (dvojí standardy)

Dvojí metr je příklad ze skupiny Organizačních a procedurálních manipulativních technik, který je v případě dlouhodobého a systematického používání významným varovným signálem směřování ke vztahové asymetrii.

Některé vztahy jsou přirozeně asymetrické (rodič – dítě, šéf – zaměstnanec), ale i v nich může být míra nebo podoba asymetričnosti nezdravá. Vyloženě alarmující je pak vztahová asymetrii ve vztazích, které jsou ve zdravé podobě založené na rovnocennosti obou stran (kolegové, přátelé, partneři).

Považuju za důležité zde poznamenat, že asymetrie vztahu patří mezi klíčové charakteristiky domácího násilí.

Nerozumějme tomu špatně. To, že má jeden z partnerů „větší slovo“ v některých oblastech, kde to dává smysl vzhledem k rozdělení úloh a kompetencím, nezakládá vztahovou asymetrii. Pokud se ale dvojí metr uplatňuje systematicky, jednostranně a i v oblastech, které nejsou nijak rozumně opodstatněné, vzniká se značnou pravděpodobností asymetrický vztah. Tedy vztah, ve kterém mají jednotlivé strany nerovné postavení, neboli rozdílnou míru moci, vlivu, odpovědnosti nebo možnosti rozhodovat, přičemž tato nerovnováha systematicky ovlivňuje dynamiku vztahu a chování zúčastněných.

• Existuje něco, co jeden partner „smí“, a druhý ne (neopodstatněně)? (Například scházet se s přáteli, rozhodovat o společných financích bez souhlasu druhého, určovat, co je „normální“, „přehnané“ nebo „zbytečné“,…)
• Řeší se stejné situace v případě výměny aktérů diametrálně odlišně? (Například: Když jeden partner zvýší hlas, je to omlouváno stresem, únavou nebo okolnostmi; když totéž udělá druhý, je označen za hysterického, agresivního nebo nezvládajícího emoce. Když jeden partner kritizuje, je to označeno za konstruktivní zpětnou vazbu, když kritizuje druhý, je to „neustálé rýpání“ nebo útok.)
• Jsou na jednoho partnera kladeny jiné požadavky než na druhého (neopodstatněně)? (Například informovat, kde jsem, nebo přímo žádat o svolení někam jít. Nebo: Jeden partner má být tolerantní k výpadům nálad nebo nepříjemnému chování, zatímco druhému podobné chování není dovoleno.)
• Platí stejná pravidla pro vyjadřování nesouhlasu?
• Smějí oba partneři nastavovat hranice?
• Kdo nese odpovědnost za atmosféru ve vztahu?
• Kdo má právo na chybu?

A mohli bychom pokračovat. Pokud odpovědi na tyto (a podobné) otázky dlouhodobě zvýhodňují stále tutéž osobu a nelze o nich otevřeně vyjednávat, nejde už o rozdílné osobnosti nebo role, ale o systémový dvojí metr.

Jak se bránit

Co s tím? V první řadě je důležité všimnout si tendence partnera k uplatňování dvojích standardů včas. Když si uvědomíme, že jsme vmanipulováni do asymetrického vztahu, až ve chvíli, kdy se druhé straně nové „rozložení sil“ podařilo ukotvit (obvykle s pomocí dalších manipulativních a nátlakových taktik), naše možnosti vývoj zvrátit se zdají mizivé (a někdy bez odborné pomoci i skutečně jsou). To se bavíme o závažných případech asymetrických vztahů, často kombinovaných s různou formou a intenzitou násilí.

Všem, kdo nechápou, jak si někdo může „nadvládu“ partnera „nechat líbit“, gratuluju. Upřímně, protože to zjevně nezažili ani neviděli ve svém okolí. A ty, kterým jsou předchozí řádky až příliš povědomé, prosím, aby situaci nepodceňovali. Pokud vidíte, že se váš vztah stal nerovnocenným, cítíte se kontrolováni nebo dokonce máte z reakce svého partnera strach, vězte, že se vám podařilo udělat první, nezbytný krok k tomu v takové situaci nezůstávat. Protože manipulativní získávání kontroly nad partnerem se děje postupně, ovlivňuje nejen podobu vztahu, ale také psychiku manipulovaného a manipulovaný partner často situaci přijímá jako normu. O tom ale více jindy.

Jak se bránit v rané fázi

Pokud se dvojí metr objevuje často, ale stále ve vztahu existuje prostor pro komunikaci, má smysl zkusit následující kroky.

• Pojmenujte rozdíl v pravidlech: Nejde o dokazování, kdo má pravdu, ale o zviditelnění asymetrie. „Všimla jsem si, že když zvýšíš hlas ty, bere se to jako pochopitelné, ale když to udělám já, je to problém.“  Pokud je druhá strana schopná sebereflexe, tady se to ukáže.
• Nepřebírejte výklad situace: Nenechte se vtáhnout do manipulativního odvádění pozornosti, přesouvání odpovědnosti, měnění rámce komunikace… Držte se meritu věci. „Tohle není o přecitlivělosti. Jde o to, že pro nás platí jiná pravidla.“
• Trvejte na stejném měřítku: Nediskutujte o tom. Dvojí metr se neřeší lepší argumentací, ale konzistencí. „Pokud tohle platí pro mě, musí to platit i pro tebe.“
• Sledujte reakci: Jak druhý reaguje na vaši snahu o vyrovnání pravidel. Snaha pochopit -> ještě může jít o nezvládnutou komunikaci. X Zesměšnění, bagatelizace, protiútok -> signál manipulace.
• a berte vážně, když se nic nemění: Pokud se po jasném pojmenování pravidla nemění,  asymetrie se udržuje nebo prohlubuje a vy jste opakovaně tlačeni do přizpůsobení, nejde o komunikační problém, ale o ustálený mocenský vzorec.

Nebezpečí dvojího metru spočívá v jeho postupné normalizaci – schopnosti nenápadně přepsat očekávání, hranice a představu o tom, co je ve vztahu „normální“. V této fázi už nejde o vyrovnání pravidel, ale o ochranu vlastních hranic. Smysluplným krokem je omezit zapojení do manipulativní komunikace, přestat se obhajovat a získat vnější oporu, která pomůže udržet realistický pohled na situaci.

 

Rozdíl, který určuje způsob obrany

Doufám, že z článku dostatečně jasně vyplývá, že posuzovat, zda je něčí jednání manipulativní, je vždy nutné v celém kontextu – situace, vztahu, vývoje v čase…

Možná jste si také všimli, že podlinkou tohoto textu je rozlišování mezi ojedinělými pokusy o manipulativní jednání — často pramenícími z nezvládnuté komunikace — a systematickým, dlouhodobým manipulativním chováním. Toto rozlišení je důležité nejen pro pochopení povahy našich vztahů, ale také proto, že účinná obrana se v obou případech výrazně liší.

Pokud někomu záleží na kvalitním vztahu s vámi a nesnaží se vás ovládat, pak citlivé a správně vedené upozornění na nevhodně zvolený komunikační prostředek obvykle vede k nápravě. Možná ne okamžitě a ne dokonale — ale uvidíte snahu.

Vůči těm, kdo se vámi snaží manipulovat dlouhodobě a systematicky, však funguje jen asertivní vymezení, jasné nastavení hranic a trvání na jejich dodržování. No a někdy vám taky nezbyde, než vztah s manipulátorem omezit, přerušit nebo ukončit. Pokud tedy nechcete být nadále manipulováni…

---

Pod čarou

Pokud vám článek tak trochu připomíná klasifikaci zvířat na domácí, venkovní, hnědá a ta, co žerou trávu, není to úplně nesprávný dojem. Různé manipulativní techniky se překrývají, propojují a často mezi nimi nejsou ostré hranice.

Můj článek není žádnou ucelenou klasifikací (a už vůbec se nejedená o kompletní výčet všech podob manipulace). Má nabídnout spíše letmý pohled na některé časté manipulativní techniky (a jejich typické kombinace) napříč různými styly a situacemi.

Hlavním smyslem není vytvořit úplnou typologii, ale pomoct manipulaci rozpoznat co nejdřív – protože čím dřív ji člověk uvidí, tím lépe se proti ní dá bránit. Zároveň text u jednotlivých příkladů krátce naznačuje, jak se v dané situaci zorientovat a jak reagovat. Nabízí u nich (stručně popsané, zjednodušené) principy obrany, které pomáhají zabránit tomu, aby se z jednorázové epizody stal vzorec.

Pokud máte pocit, že se ve vašem životě objevuje manipulace, která přesahuje běžné vztahové neshody a postupně vás vyčerpává, narušuje vaši sebedůvěru, orientaci v realitě nebo schopnost rozhodovat se, je namístě zvážit vyhledání odborné pomoci.

Říct si o pomoc není slabost. Práce s terapeutem, psychologem nebo jiným kvalifikovaným odborníkem je jedním ze způsobů, jak znovu získat bezpečný rámec, nadhled a oporu tam, kde manipulace překročila hranice běžně zvládnutelné komunikace.

---

POMOC A PODPORA V KRIZOVÝCH SITUACÍCH:

116 016 LINKA POMOCI OBĚTEM kriminality a domácího násilí

INTERVENČNÍ CENTRUM PRAHA, www.csspraha.cz/intervencni-centrum, Chelčického 39, Praha 3, +420 734 510 292, +420 281 911 883, icpraha@csspraha.cz

BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ, www.bkb.cz, www.domacinasili.cz

ACORUS, www.acorus.cz, linka pomoci: 283 892 772

PROFEM, www.profem.cz, 608 222 277 (informační linka), 777 012 555 (právní linka), poradna@profem.cz, chat.profem.cz

ROSA, www.rosacentrum.cz, bezplatná nonstop linka ROSALIN 800 60 50 80, poradna@rosacentrum.cz

---