Donald Trump podle článku na Seznam Zprávy „rozjel tažení proti federálním programům, které berou v potaz diverzitu, rovnost a inkluzivitu (DEI). Prezident nařídil odstranit nejméně 200 slovních výrazů, které takové iniciativy popisují, podporují či přímo prosazují.“ Mezi „zakázaná slova“ patří například „klimatická změna, gender či sociální spravedlnost. Na černém seznamu se ale objevila i slova jako domorodí obyvatelé, žena (těhotná žena) či mentální zdraví“.
Ne že by snad zakázal všem občanům USA tato slova používat (chce se mi připsat jedovaté „zatím?„), ale nesmí se objevovat v komunikaci Bílého domu, Pentagonu a dalších federálních agentur. A pokud se některé z těchto slov vyskytne v žádostech o vládní grant na vědecké studie, vyřadí je to z výběru.
„Great Again“ Amerika dle vize jejího současného prezidenta zjevně nemá být sociální, rasovou a genderovou rovnost (a snad ani rovnost pohlaví) podporující, inkluzivní a otevřená progresivním společenským změnám, ale diverzitu netolerující, diskriminující a oslavující „tradiční“ hodnoty založené na předsudcích, nerovnosti a nuceném patriotismu.
Tohle ale není článek o tom, kam se řítí Amerika, a co zvolení člověka typu Trumpa do postu lídra nejmocnější země světa vypovídá o vývoji celé západní společnosti (btw, za mě je odpověď stejná a zahrnuje expresivní výraz pro gluteální oblast), ale zpráva o Trumpově „orwellovštině“ mě inspirovala k obecnější úvaze o aktivismu a extrémismu.
„Trumpetizace“ Ameriky se totiž děje v době, kdy i mnozí progresivně smýšlející a tolerantní lidé kroutí hlavou nad některými iniciativami projevujícími hodnotový systém (nebo ideologii, vyberte si podle svého přesvědčení) DEI, tedy přístup k diverzitě, rovnosti a inkluzi. Například nad kritikou Disneyho pohádky, že princ políbil Sněhurku bez jejího souhlasu; návrhy na genderově neutrální jazyk (ve shodě s přísudku s podmětem [„rádi*y vyzvali*y“ nebo „rádix vyzvalx“] či v zavádění novotvarů [„hostka“ atp.]); nebo třeba nad úpravami klasických dětských knih, odstraňujícími „problematická slova“ (např. Karlík a továrna na čokoládu, kde byly odstraněny výrazy jako „tlustý“, „ošklivý“ nebo „bláznivý“).
Takže tu máme na jedné straně „woke aktivisty“, „jazykové inženýry“ či bojovníky za „cancel culture“, a na straně druhé „trumpetisty“, tedy ty, kteří tleskají snahám o návrat „starých dobrých hodnot“ (ke světu, kde bylo jasně dané, kdo je muž a kdo žena, kde rodina znamenala mámu, tátu a dvě děti, a vše držel pevně ve svých tvrdě pracujících rukách heterosexuální bílý muž se zdravým selským rozumem).
(Zastáncům diverzity, rovnosti a inkluze [DEI] a advokátům sociální spravedlnosti se za uvedení hanlivých přízvisek omlouvám. Stoupencům lidí typu Trumpa a jejich iniciativ ne. Ti můžou být rádi za „trumpetisty“.)
Kladu si otázku, proč bývají důležitá veřejná témata soubojem krajních pozic. Proč se zásadní změny v nastavení společnosti tak často dějí posunem z extrému do (opačného) extrému.
Hraje v tom roli skutečnost, že lidé s umírněnými názory a postoji prostě nejsou slyšet?
Mluví o aktuálních tématech s pár podobně smýšlejícími lidmi, diskutují na Bluesky nebo na „Xwitteru“ (který ovšem po Muskově brilantní strategii řízeného chaosu zaznamenal značný odliv uživatelů nemilujících toxické prostředí), maximálně napíší blog s dosahem asi tak 200 čtenářů (a to si ještě dost fandím).
Abyste byli aktivistou, který má nějaký reálný dosah, musíte absolutně věřit ve svou pravdu a být připraveni ji obhajovat (i když to třeba někdy znamená ignorovat fakta, která vám nevyhovují). Musíte být hlasitější než ostatní. Jít někdy i tak trochu do extrémů. A nesmí vám vadit, že kromě příznivců získáte taky spoustu odpůrců, kteří budou útočit nejen na to, co říkáte, ale na celou vaši osobu a rodinu, a přát vám smrt obzvláště mučivým způsobem.
Hranice mezi aktivismem a extrémismem je ve skutečnosti velmi tenká a každý máme jinou představu o tom, co už lze považovat za její překročení. Aktivismus se může stát extrémismem, pokud přestane tolerovat jiný pohled, začne prosazovat své cíle za každou cenu a odmítne jakýkoli kompromis. Aktivismus chce změnit svět, ale respektuje pravidla hry – tedy snaží se prosadit změnu argumentací, veřejným tlakem a nenásilnými prostředky, aniž by umlčoval oponenty nebo nutil ostatní k přijetí svého pohledu silou. Extrémismus věří, že jeho pravda je jediná správná, a je ochoten pro ni překročit etické nebo právní hranice.
Umírněné názory a snaha o racionální diskusi obvykle nestačí k tomu, aby si jich společnost všimla. Aktivismus nefunguje jako akademická debata – funguje jako boj o pozornost, emoce a mobilizaci. Zdá se, že kdo chce prorazit, musí komunikovat s maximální razancí, využívat silná sdělení, která vyvolávají reakce, a formulovat svůj boj tak, aby byl vnímán jako naléhavý, neodkladný a morálně jednoznačný. Musí vytvořit dojem, že kdo s ním nesouhlasí, je buď součástí problému, nebo ho minimálně omlouvá.
Už jste někdy viděli, že by se někdo přilepil uprostřed křižovatky k silnici s cedulí: „Ani se odtud nehnu, dokud nepovedeme klidnou, strukturovanou a racionální diskusi, která bude probíhat v atmosféře vzájemného respektu, bez osobních útoků, s ochotou naslouchat a reflektovat argumenty protistrany, s cílem dosáhnout hlubšího porozumění tématu, ideálně s moderátorem, který zajistí spravedlivý čas pro každého řečníka, a s možností přestávky na občerstvení, aby si všichni mohli v klidu promyslet své stanovisko“?
Ale co tím vším vlastně chci říct?
Upřímně, tím si sama pořád nejsem tak docela jistá. Osobně se ráda považuju za člověka s otevřenou myslí, snažícího se objektivně zvažovat různá stanoviska a schopného diskutovat ve stylu výše zmíněného týpka s cedulí (teda bez toho přilepování k silnici). Reálně nejsem zdaleka vždy tak umírněná, objektivní a klidně diskutující, jak bych si přála (obzvláště když jde o téma, na kterém mi záleží). Ale aktivista určitě nejsem. Ani bych jím být nedokázala (a ani nechtěla).
Ale možná je potřebujeme.
Možná je k trvalé změně zavedených pořádků potřeba (dočasné) vychýlení do opačného extrému. Nebo je to tak možná až v dnešní době, kdy jsme tak zahlceni informacemi, že naši pozornost dokáže upoutat jen něco opravdu výrazného. Co zaujme dnešního (řekněme) „většinového konzumenta informací“? Stačí se podívat na programovou nabídku televizí, řízenou údaji o sledovanosti. Milujeme drama, rychlý vývoj jednoduchého děje, emoce. Proto sledujeme reality show jako „Extrémní proměny“ nebo „Survivor“. Komerční televize asi v dohledné nepřijde třeba s pořadem „Ultimátní metafyzická výzva: Sledujte naše soutěžící, kteří 100 dní povedou v klášteře strukturované debaty na filozofická témata. Vítězem se stane ten, kdo prokáže nejvyšší úroveň argumentace.“
Možná potřebujeme aktivisty s jejich zápalem, odolností a odvahou. (Obzvláště v době, kdy dost možná jen oni dokáží vytvořit nějakou protiváhu „trumpetistům“, odpůrcům vývoje společnosti směrem k toleranci a lidskosti, těm, kdo prosazují právo silnějšího a přetváří veřejný prostor v místo plné bezohlednost, hrubosti až vulgarity.)
I když nejsou vždy stoprocentně objektivní, dělají věci, které vnímáme jako „přes čáru“, a občas nám připadá, že jejich vystupování hraničí s exhibicionismem. Možná to nejde jinak…
A nebo můžeme zkusit najít způsob, jak ve veřejném prostoru zajistit více místa pro racionální, objektivní, věcnou, podloženou, otevřenou, konstruktivní a kultivovanou diskusi. Říkejme tomu třeba „umírněný aktivismus“.
Jak?
Tak to netuším. Jsem přístupná návrhům. Samozřejmě věcným, kultivovaným, objektivním a tak dále…
