„Cože, ty nepiješ? A proč?“

„Ty řídíš?“

„Počkej, to jako ani pivo?“

„Takže ty nikam nechodíš?“

„Ty se neumíš bavit?“

„Ale tak se mnou si jednoho panáčka dáš, ne?“

A proooooooč?

Proč když někdo nepije, očekává se, že to bude vysvětlovat? Nějakým „přijatelným způsobem“, jako že řídí, bere léky, na které se nesmí pít, nebo je gravidní?

Milí abstinenty iritovaní konzumenti alkoholu, ptám se já vás proč pijete? Přitom by to byla logičtější otázka. Proč si navozujete řízené přiotrávení organismu etanolem, utlumujete svůj centrální nervový systém, oslabujete si kognitivní funkce a tak dál?

Ale neptám se. Zaprvé mě to obvykle nezajímá a zadruhé mi nevadí, když druzí pijí. Pokud při tom nikoho neobtěžují nebo dokonce neohrožují. Přesto se často dozvídám víc, než úplně potřebuju. Když řeknete, že nepijete, mají lidé tendenci začít vám vysvětlovat svůj vztah k alkoholu. A často při tom střízlivému oku o sobě nevědomky hodně odhalí.

Aha, Pepo, tak tobě to připadá strašně smutný, protože si nedokážeš představit, že bez alkoholu žiju jinak než zavřená sama doma, kousajíc se nudou. Slyšíš se vůbec?

A tebe to, Boženko, inspirovalo a chceš zkusit měsíc nepít. Ale tenhle to nejde, protože máš třídní sraz, ten další taky ne – bratranec slaví narozeniny psa – a ten další už vůbec ne, to je přeci celosvětový den stínidel na lampu. Hlásím, že rozumím. Možná víc než ty.

To je nuda, ne?

„Dokážu se bavit i bez alkoholu,“ zní jako otřepaná fráze. Ale zamyslete se nad tím. Protože to by mělo být normální. Můžete si pomoci k uvolnění a zábavě alkoholem, já vám to fakt neberu, ale pokud už se uvolnit a bavit dokážete jen s ním, možná by to mělo spustit nějaký varovný signál. Neznamená to hned nutně, že máte problém s alkoholem. Možná jste příliš vystresovaní. Možná kolem sebe nemáte ty (pro vás) správné lidi. Možná stojí za to zvážit ve svém životě nějaké změny, abyste nepotřebovali řízenou intoxikaci neurotoxickou látkou k úniku, zábavě a/nebo pocitu uvolnění.

Takže ty si jako něco lepšího?

Pak tu máme (pohříchu nemalou) skupinu lidí, kteří vaši abstinenci vnímají pomalu jako osobní útok. Za svých osm let bez alkoholu jsem se setkala se spoustou vyloženě nepřátelských, někdy až skoro agresivních reakcí. Proč? No, nebudu nikomu sahat do svědomí. Ale občas je to, jako když přijdete na večírek a místo dortu přinesete zrcadlo. Najednou to, co mělo být samozřejmé, začne někoho znervózňovat.

Jsem člověk, který se za sebe dokáže celkem razantně postavit, stanovit si hranice a trvat na nich. To, co vám tu popisuju, vnímám spíš jako úsměvné, někdy k zamyšlení. (No dobrá, sem tam mě to taky otravuje až dráždí.) Vím ale o mnoha abstinentech (nebo lidech, kteří si dají alkohol jen zřídka a někdy prostě nemají chuť, i když všichni kolem pijí), kteří mají s reakcemi okolí opravdu velké problémy.

Uvědomme si, prosím, že pro někoho je těžké odmítnout intenzivní naléhání, aby se s vámi napil, i když opravdu nechce. Že je mu to vysoce nepříjemné a možná si dokonce příště rozmyslí, jestli s vámi ještě někdy někam půjde (nebo vůbec někam, kde se pije).

Výchova pijáků v Čechách

Jsme „národ alkoholiků“? No, to záleží na definici alkoholismu. Já osobně se přikláním k té, která se ptá, jestli  konzumace alkoholu má negativní vliv na zdraví, mezilidské vztahy, pracovní výkon a celkové fungování člověka. A která zkoumá vztah k alkoholu. Hlouběji se tu do toho pouštět nechci a koneckonců, jak se říká v AA: „Alkoholismus je nemoc, kterou si člověk musí diagnostikovat sám.“

Abych se držela při zemi a nebyla přehnaně dramatická, řekněme, že žijeme ve společnosti, která toho moc nedělá pro prevenci nadužívání alkoholu.

Ve společnosti, která pravidelnou konzumaci alkoholu vnímá jako normu, si můžete vybudovat už značně rozvinutou závislost, než někdo poukáže na možný problém. Kdybyste si „jen tak rekreačně“ občas šlehli trochu heroinu, označí vás společnost za feťáka hned. (Schválně jako příklad používám heroin, protože v jistých kruzích se začíná značně tolerovat už i občasné užívání měkkých – i některých tvrdých – drog.)

Přidám pár příkladů jevů, které vnímám jako problematické:

• Reklamy na alkohol, které pití spojují se společenským (nebo dokonce kariérním) úspěchem
• Dětské a sportovní akce, které se prakticky nikdy nekonají bez prodeje (nebo rovnou rozdávání) alkoholu (nebo sponzoring sportovních akcí a akcí pro rodiny s dětmi výrobci alkoholu)
• Slevy na alkohol – častěji propagované než běžné potraviny v akci
• Mediální trivializace alkoholu
• Daňové a legislativní zvýhodnění alkoholu

Mohla bych pokračovat, ale nechci znít jako suchý moralista v moři promile. Vraťme se k původní myšlence podrobným návodem, jak reagovat, když se s vámi někdo odmítá napít:

„OK.“

To je všechno.

Nepřemlouvejte. Neptejte se, proč. Nevysvětlujte svou alkoholovou anamnézu až do třetího kolene. Dokonce ani nemusíte říkat, jak je to strašně super, obdivuhodné a že vy byste to nikdy nedokázali. Protože nepít je normální. Normální ve smyslu přirozené, zdravé a zcela legitimní volby. Ne normální jako „co dělá většina“ (protože norma je u nás zjevně pít), ale normální jako výchozí stav – stav, ve kterém tělo funguje nejlépe a mysl je čistá.

Pít alkohol je volba. Nepít taky. A obě by měly mít stejné právo na respekt – bez vysvětlování a bez tlaku.