Sebeobrana vs. násilný odpor vs. vzájemné týrání

V úvodním textu série (Sebeobrana a domácí násilí I: O čem se vlastně bavíme) jsme si zdůraznili, že pro posouzení jednotlivých násilných projevů ve vztahu je potřeba porozumět kontextu, dynamice vztahu. Shodný incident může mít v různých vztahových kontextech zcela odlišné významy. „Násilí mezi partnery je zasazeno do odlišných rámů a teprve tento rám či kontext určuje jeho podstatu.“ (L. Čírtková)

Když vidíme muže, agresivně strkajícího do ženy, která reaguje úderem, jediné, co v tu chvíli víme určitě, je, že to není v pořádku. Nevíme, co tomu předcházelo, jaký je mezi nimi vztah, jestli to bylo poprvé, co k něčemu takovému došlo. Nevíme, co oba aktéři cítí a co je motivovalo (vztek, strach, zoufalství…?). Nevíme, co bude následovat, pokud nikdo nezasáhne.

Proč je to důležité? Protože to všechno, co „je za tím“, rozhoduje, jaké řešení situace má šanci být účelné. Když například zasáhnete do eskalujícího střetu mezi partnerským párem, který je ponořený do dynamiky domácího násilí, můžete v některých případech paradoxně situaci oběti z dlouhodobějšího hlediska zhoršit.

Tím rozhodně neříkám, že bychom zasahovat neměli. Násilí není v pořádku v žádném kontextu (kromě nutné obrany) a neměli bychom k němu být lhostejní. Vztah mezi aktéry neznáme a můžeme reagovat jen na to, co vidíme. Uvádím to tu pro lepší pochopení toho, co si budeme dále popisovat, – tedy rozdílu mezi sebeobranou, násilným odporem a konfliktním domácím násilím či vzájemným týráním.

Vzájemné týrání

Některé vztahy jsou násilné oboustranně a bez mocenské, kontrolující dynamiky. V našem prostředí se pro to vžil vzletný pojem „italská domácnost“, který problém bagatelizuje a naznačuje, že jde o projev „vášnivého“ vztahu. Ve skutečnosti jde spíše o selhávání v regulaci emocí, nezvládnuté konflikty a patologické vzorce chování. Pokud někdo „řeší“ konflikt tím, že hází po partnerovi talíři, nejde o temperament, ale o destruktivní způsob zvládání konfliktu.

V některých závažných případech může takové vzájemné násilí nabýt podoby, pro kterou se někdy používá označení „vzájemné týrání“. Pokud je však násilí skutečně oboustranné a chybí v něm jasná jednosměrná dynamika zneužívání a mocenské asymetrie, nelze mluvit o týrání jako o systematickém zneužívání moci ani o domácím násilí v jeho užším, kontrolujícím pojetí.

Pojem „vzájemné týrání“ je proto problematický. Týrání totiž předpokládá dlouhodobou kontrolu a mocenskou převahu. Pokud je násilí skutečně symetrické a bez dlouhodobé jednostranné dominance, jde spíše o destruktivní a potenciálně nebezpečný konfliktní vztah než o násilí založené na systematickém podřizování jednoho partnera druhému.

Násilný odpor (násilný vzdor, violent resistance, sekundární agrese)

Něčím zcela odlišným je (nepříliš častý) jev označovaný jako násilný odpor. Ten se objevuje v párovém soužití, ve kterém prokazatelně probíhá jednosměrné týrání. Je to tedy reakce oběti na týrání.

Jak uvádí L. Čírtková s odkazem na zahraniční studie (Miller, 2001; Bates aj., 2014): „Menší část týraných žen občas ztratí při incidentu nad sebou kontrolu a ´intimního teroristu´ instinktivně nebo reaktivně fyzicky napadne. Jejich motivací není snaha získat dominanci, nýbrž jde o emocionální reakci na vystupňované týrání.“

V odborné literatuře se pro tento jev někdy používá i označení „sekundární agrese“. To ale klade důraz na samotnou agresivní reakci oběti, zatímco pojem „násilný odpor“ připomíná, že jde o reakci v kontextu dlouhodobého týrání.

Rozdíl mezi vzájemným násilím a násilným odporem je stejně zásadní jako rozdíl mezi rvačkou a sebeobranou. Role agresora a oběti se tím nemažou. Násilný odpor nijak nesnižuje závažnost týrání ani nečiní z násilného vztahu „oboustranný konflikt“.

Je tedy násilný odpor sebeobrana? A je účelný?

Odpovědi na tyto dvě otázky jsou velmi odlišné.

Násilný odpor není chápán jako sebeobrana v obvyklém smyslu. Motivací oběti může být jak instinktivní reakce, strach a snaha zastavit útok, tak také ventilace nahromaděné frustrace či dokonce odplata. Násilný odpor se navíc nemusí objevit jako reakce na bezprostředně hrozící nebo probíhající útok, ale také jako určité anticipační násilí v kontextu dlouhodobého ohrožení.

Vnímání hrozby u obětí vzniká v jiném kontextu než u „běžné“ sebeobrany. V prostředí domácího násilí nemusí pachatel vždy výhrůžku znovu výslovně formulovat. Oběť už může mít „naučeno“, co znamená určitý tón, gesto, změna nálady nebo porušení jeho pravidel. Vnější pozorovatel může vidět něco nevinného, ale oběť v tom rozpozná signál bezprostředního útoku. Hrozbu tedy zde nelze chápat jen jako jednorázový okamžik typu „teď zvedl ruku“, ale jako součást širšího, často rychle eskalujícího vzorce.

V kontextu domácího násilí nelze bezprostřednost hrozby chápat pouze jako jednotlivý moment útoku, ale je nutné ji posuzovat na pozadí dlouhodobého vzorce násilí a kontroly. Právě tato dynamika dlouhodobého ohrožení může vést k tomu, že reakce oběti se z pohledu práva či vnějšího pozorovatele nemusí vždy jevit jako typická sebeobrana.

Jak upozorňuje Čírtková, reakce obětí na násilí mohou mít velmi různou podobu – od pasivního přizpůsobení se situaci přes snahu uniknout až po aktivní odpor vůči pachateli. V tomto smyslu pojmy sebeobrana a násilný odpor nepředstavují dvě ostré kategorie, ale spíše se prolínají. Násilný odpor může obsahovat prvky sebeobrany, ale není s ní totožný.

Představme si například situaci, kdy násilný partner po návratu partnerky domů spouští žárlivou scénu. Vyčítá jí, že se zdržela, obviňuje ji, že se určitě setkala s milencem. Není to zdaleka poprvé, partnerka už zná, jak se tato situace obvykle vyvíjí, že často končí fyzickým násilím. Přijdou vulgární urážky, křik a agresivní tělesné projevy, pak rány.

Pokud se partnerka začne fyzicky bránit ve chvíli, kdy partner vyhrožuje násilím, zkracuje vzdálenost, případně se dokonce rozpřahuje, lze to chápat jako sebeobranu. Pokud partnerka zasadí první ránu dříve, když ještě nedošlo ze strany partnera k jasným projevům bezprostředně hrozícího fyzického útoku, lze to naopak označit za násilný odpor.

Je ovšem otázkou, kterou nechám vaší úvaze, do jaké míry zde lze uplatnit model posuzování nutné obrany platný u neznámých agresorů. Fakticky partnerka i v druhém případě ví, že k fyzickému útoku se značnou pravděpodobností dojde…

Pokud jde o účelnost, odpověď je jednoznačnější. Smyslem sebeobrany je nejen odvrátit bezprostřední nebezpečí, ale také dostat se do bezpečí. V případě fyzické obrany proti domácímu násilníkovi se oběti může podařit odvrátit konkrétní útok, ale pokud nenásledují další kroky k řešení dlouhodobé situace domácího násilí, druhou významnou část smyslu sebeobrany nemůže naplnit. Nejen to, použití násilí vůči pachateli může zvýšit pravděpodobnost budoucí, závažnější odvetné agrese.

Představte si, že vás někdo napadne na ulici, vy se mu úspěšně ubráníte… a pak tam zůstanete. Nejenže jste se nedostali do bezpečí, ale právě jste situaci posunuli do otevřeného fyzického konfliktu s protivníkem, který nyní může být mobilizovaný a nebezpečnější než předtím.

K tomuto se ještě vrátíme později, až si budeme probírat limity sebeobrany v kontextu domácího násilí.

Úloha sebeobrany v boji proti násilí

Tahle část se na první pohled může zdát zbytečná. „Sebeobrana přeci JE boj proti násilí,“ možná si říkáte. A máte samozřejmě pravdu. Ale v předchozím článku jsme se už dotkli toho, že násilí má mnoho podob. Zdaleka ne proti všem se lze vhodně bránit tím, co si obvykle představíme pod pojmem ´sebeobrana´.

V odborné literatuře bývá definována jako souhrn znalostí, dovedností a taktických postupů sloužících k předcházení útoku a k ochraně života, zdraví, svobody, majetku a důstojnosti při neoprávněném napadení; jejím cílem je vyhnout se střetu nebo přiměřenými prostředky neutralizovat útok a minimalizovat následky konfliktu.

Podle takové definice tedy sebeobrana nezahrnuje pouze samotné fyzické techniky, ale také prevenci, taktiku a snahu vyhnout se střetu. Nejčastěji však bývá spojována především s přípravou na fyzické napadení a s ochranou před ním. Fyzické útoky ale nejsou jediné násilí, kterému někdy musíme čelit. Může mít sebeobrana (ve smyslu přípravy na obranu, tedy tréninku) nějakou roli například i v posílení dovednosti jedince efektivně čelit některým formám psychického nátlaku?

Dostaneme se k tomu. Nejprve se ale pojďme podívat na to, jak funguje v oblastech, na které tradičně cílí především.

Úloha sebeobrany v prevenci fyzického a sexualizovaného násilí

Budeme se bavit o sebeobraně žen, protože má svá specifika a pohybujeme se v kontextu domácího násilí, kde výrazně převažují ženské oběti. Výskyt DN na mužích tím není zpochybňován.

Rolí sebeobrany v prevenci násilí na ženách se zabývala například studie vypracovaná pro Výbor Evropského parlamentu pro práva žen a rovnost pohlaví (FEMM) v rámci Generálního ředitelství pro vnitřní politiky Evropského parlamentu. Studie byla založena především na systematickém přehledu dostupné odborné literatury a výzkumů týkajících se programů sebeobrany a jejich dopadů na riziko viktimizace žen.

Výzkum věnovaný ženské sebeobraně naznačuje, že její význam v prevenci fyzického a sexualizovaného násilí spočívá v několika vzájemně propojených mechanismech. Trénink sebeobrany obvykle neznamená jen nácvik několika fyzických technik, ale kombinuje práci s informacemi o násilí na ženách, rozvoj schopnosti rozpoznat rizikové situace, posilování důvěry ve vlastní intuici a nácvik verbálního i fyzického odporu. Smyslem není připravit ženy na „boj“, ale rozšířit jejich možnosti reagovat v situaci, kdy se setkají s nátlakem nebo agresí.

Významnou roli hraje také schopnost reagovat v rané fázi situace. Trénink sebeobrany se proto zaměřuje i na rozpoznání varovných signálů, stanovení hranic a jejich důsledné prosazení. Právě schopnost reagovat už v rané fázi může zároveň snižovat pravděpodobnost, že se situace vůbec rozvine do otevřeného násilí.

To ale není všechno…

Vedle těchto přímých efektů se v literatuře opakovaně objevuje i širší dopad sebeobranného tréninku na psychologické a sociální faktory spojené s násilím. Sebeobrana může posilovat pocit kompetence a kontroly nad vlastním tělem, zvyšovat schopnost nastavovat a bránit osobní hranice a měnit způsob, jakým ženy vnímají vlastní možnosti reagovat na nátlak. Tato kombinace praktických dovedností, změny vnímání rizika a většího sebevědomí může přispívat i k tomu, že některé ženy působí méně jako snadný cíl pro predátorské pachatele, kteří si oběti obvykle vybírají podle míry očekávaného odporu.

Trénink sebeobrany (samozřejmě ne jakýkoli, viz níže) tak je mnohem víc než „jen“ nácvik fyzických technik. Může přinést mimo jiné:

• Přispívá k prevenci násilí. (Jones & Mattingly, 2016, McCaughey, 1997 a další)
  • Posiluje sebeprezentaci -> snižuje pravděpodobnost výběru jako snadné oběti.
  • Posiluje situační povědomí a důvěru ve vlastní intuici -> zvyšuje míru vyvarování a včasné reakce.
  • Zvyšuje schopnosti nastavit hranice už v rané fázi situace, a tím předcházet obtěžování a zneužívání.Sebeobrana založená na posilování kompetence žen může přispívat ke změně podmínek, které násilí na ženách umožňují. (Hollander, 2016)

• Snižuje pravděpodobnost, že se útok podaří dokonat. (Brecklin & Ullman, 2004, Caignon & Groves, 1987 a další)
  • Posiluje víru ve vlastní schopnost ubránit se – a právě ta je jedním z klíčových předpokladů úspěšné sebeobrany.
  • Účastnice intervenční skupiny během následujícího roku uváděly výrazně nižší počet sexuálních útoků. Dokonané znásilnění neohlásila žádná žena ze skupiny, která absolvovala sebeobranný trénink, zatímco ve srovnávací skupině jej uvedla 3 % účastnic. Pouze ve skupině absolvující sebeobranný trénink došlo také k významnému nárůstu sebejistoty, že se dokážou ubránit útoku ze strany cizí osoby, známého i intimního partnera. (Hollander, 2014)
  • Oběti, které absolvovaly sebeobranný trénink ještě před útokem, častěji uváděly, že jejich odpor násilí zastavil nebo přerušil.
    Ženy s předchozím tréninkem také během následného útoku pociťovaly více hněvu a méně strachu. (Brecklin & Ullman, 2005) 

• Posiluje odolnost, sebevědomí a svobodu. (Hughes et al., 2003, Hollander, 2014, 2015 a další)
  • Na rozdíl od mnoha bezpečnostních doporučení, která mohou svobodu žen spíše omezovat tím, že zdůrazňují vyhýbavé strategie snižování rizika, klade kvalitní sebeobrana jasnou odpovědnost za násilí na pachatele, ale zároveň nabízí ženám i jiné možnosti než pasivitu v situaci, kdy se setkají s násilím. Jejich možnosti a prostor pro jednání, tedy jejich svobodu, tak může naopak rozšiřovat.
  • Narušuje představu o ženách jako zranitelných a pasivních bytostech a umožňuje jim vytvořit si sebejistý vztah k vlastnímu tělu (embodied empowerment).
  • Zvyšuje asertivitu, sebevědomí a víru ve vlastní schopnost klást odpor. (Hinkleman, 2004, Hollander 2016)
  • Může snižovat strach z násilí a posilovat schopnosti čelit mu, a tak přispívat k tomu, že je každodenní život žen méně zatížený obavami. (Hollander, 2004, 2016)
  • Několik studií také potvrdilo snížení tendence přičítat vinu sobě. (Gidycz et al., 2015, Hamel, 2001)
  • Ve skupinovém formátu tréninku sledování toho, jak ostatní ženy získávají sebevědomí a úspěšně používají naučené techniky, povzbuzuje k rozvíjení vlastních schopností a dovedností. (Brecklin & Middendorf, 2014) 

• Může pomáhat obětem vyrovnat se s traumatickou zkušeností:
  • Je formou posílení založenou na znalostech a praktickém know-how a má potenciál zmírňovat symptomy traumatu u obětí násilí.
  • Několik studií naznačilo, že by trénink sebeobrany mohl představovat významný doplněk k tradiční léčbě posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Může například přispívat ke snížení vyhýbavého chování a stavu zvýšené dráždivosti a naopak ke zvýšení víry ve vlastní schopnosti, zlepšení mezilidského fungování a vyšší aktivitě. (David et al., 2004, 2006)

Co by měl splňovat kvalitní trénink sebeobrany pro ženy

Pokud ve vás něco z předchozích odstavců vyvolalo dojem, že „tady už se nebavíme o sebeobraně, ale o feminismu“, možná jen nerozumíte specifikům sebeobrany žen. Nebudu se tu pouštět do úvah o tom, co vlastně feminismus znamená, proč si pod tímto slovem každý představuje něco jiného a proč v mnoha lidech vyvolává odpor ještě dřív, než zazní cokoli dalšího. Pokud mě podezíráte z toho, že sebeobranu vnímám jako genderový boj, přečtěte si prosím můj článek Sebeobrana: ženy vs. muži?

Všechna ta zjištění z různých studií, která se dotýkají – obecně řečeno – posilování žen, nepředstavují odklon od tématu sebeobrany ani posun k nějakému „skalnímu feminismu“. Naopak. Jsou pro úspěšnou sebeobranu žen zcela zásadní. Protože když nevěříte, že se můžete ubránit, nejspíš se neubráníte. Protože mnoho žen se stává oběťmi mimo jiné proto, že nedokážou – nebo si to samy nepovolí – včas a asertivně nastavit hranice. A protože, věřte nebo ne, mnoho žen skutečně prožívá v každodenním životě tolik strachu a obav, že si to většina mužů jen těžko dokáže představit.

No dobrá, to poslední už trochu hranice tématu sebeobrany jako takové překračuje. Žalujte mě.

A pokud máte pocit, že tu popisuju trénink sebeobrany jako nějaký magický nástroj, který vám nejen pomůže ubránit se, ale taky zvýší kvalitu vašeho života a dost možná vám přitom i umyje auto, považuju za nutné zdůraznit dvě věci:

• Všechno tohle trénink sebeobrany skutečně dokáže. (Teda bez toho efektu automyčky.)
• Ne ale jakýkoli trénink sebeobrany, ne automaticky a už vůbec ne rychle.

Minimální standardy

Výše zmíněná studie s odkazy na další práce (Rathbauer 2000; Hollander 2010) nabízí přehled minimálních standardů, které by měla splňovat sebeobrana pro ženy, aby byla posilující v uvedeném smyslu. Parafrázujeme si je jen stručně, protože to není hlavní téma článku.

• Poskytovat přesné, nezkreslené informace o násilí, kterému ženy nejčastěji čelí (-> působit proti stereotypům)
• Jasně připisovat odpovědnost pachatelům (-> působit proti přesouvání odpovědnosti na oběť – victim blaming)
• Rozvíjet sebevědomí, přesvědčení o legitimitě sebeobrany, důvěru ve vlastní intuici a schopnost pracovat se strachem i hněvem
• Poskytovat příležitost sdílet příběhy, včetně příběhů o úspěšném odporu
• Verbální sebeobrana – nácvik asertivního vymezování hranic a používání hlasu
• Fyzická sebeobrana – poznávat vlastní sílu a učit se jí důvěřovat, rozeznávat zranitelná místa agresora, nacvičovat jednoduché techniky (adaptované pro ženy) a využití běžných předmětů k přerušení útoku a bezpečnému úniku
• Rozvíjení různých strategií proti násilí, včetně zásahů přihlížejících osob (bystander interventions)
• Bezpečný prostor, ideálně ve skupině pouze pro ženy a s ženskou instruktorkou (mimo jiné umožňující vidět, jak jiné ženy získávají větší sebevědomí a kompetence)
• Základní princip, že to, kterou z dostupných strategií ženy v dané situaci použijí – pokud vůbec nějakou – je jejich volba a bude záviset na kontextu, v němž se nacházejí, a na jejich vlastním posouzení toho, co by mohlo fungovat.

Co se týče délky kurzu, řada výzkumů zmiňuje lepší výsledky u těch, které celkově trvají alespoň 12 hodin. Než se v tématu posuneme dál, považuju za nutné zmínit ještě zcela základní předpoklady (byť jsou vcelku očividné): Aby mohl být kurz sebeobrany efektivní, musí být veden profesionálně, zkušenými instruktory. Ale ani ten nejlepší instruktor vás nic moc nenaučí, pokud do tréninku sami nevložíte vlastní úsilí.

Úloha sebeobrany v prevenci dalších forem násilí

Násilí má i jiné formy než fyzické a sexuální a újma, kterou může druhým způsobit, nemá jen podobu fyzického zranění, ale také psychických dopadů. Může trénink sebeobrany pomáhat předcházet psychickému nátlaku, manipulaci či zastrašování – nebo jim alespoň účinněji čelit?

Z toho, co jsme si už v tomto článku řekli, mi odpověď připadá celkem nasnadě. Koneckonců, smyslem kvalitní sebeobrany je zastavit násilí dříve, než přeroste ve fyzický útok – tedy ve chvíli, kdy má zatím podobu „jen“ nátlaku.

Jistě, ne každý, kdo uplatňuje vůči druhému psychické násilí, je připraven i k tomu fyzickému. To ale v mnoha sebeobranných situacích můžeme jen odhadovat – a v tréninku sebeobrany proto vždy pracujeme s předpokladem možné eskalace.

Když si povolíte a osvojíte asertivní stanovování hranic v situacích fyzického ohrožení, celkem přirozeně se tato dovednost může rozšířit i na situace, kdy je ohrožena „jen“ vaše integrita, autonomie, sebeúcta či důstojnost.

Když zvýšíte své sebevědomí, může se snížit práh toho, co jste ochotni od druhých tolerovat.

Když se naučíte rozpoznávat varovné signály predátorských taktik, začnete manipulaci a nátlak odhalovat dříve – i v situacích, které s fyzickým ohrožením přímo nesouvisejí.

A mohla bych pokračovat. Když se tréninku sebeobrany věnujete dostatečně dlouho a s aktivním přístupem, můžete si osvojit schopnost reagovat v raných fázích konfliktu, proměnit svou neverbální komunikaci, naučit se lépe pracovat se strachem a stresem, zachovat si pod tlakem schopnost jednat racionálně nebo lépe odhadovat dynamiku situace.

Úloha sebeobrany v procesu zotavování obětí násilí

Ideálně trénink sebeobrany absolvujeme čistě jako prevenci a pro zvýšení pocitu bezpečí. Realita je ale často jiná: mnoho obětí násilí vyhledává kurzy sebeobrany až následně. Některé studie odhadují, že nejméně třetina účastnic má zkušenosti s násilím (např. Hamel, 2001). Často pak uvádějí, že u nich trénink sebeobrany přispěl ke zmírnění některých symptomů traumatu. (např. viz Rosenblum & Taska, 2014, David, Simpson & Cotton, 2006) Sebeobrana tak nemusí být jen nástrojem prevence, ale může hrát roli i v procesu zotavování.

Toto téma je zajímavé a budu se mu věnovat podrobněji samostatně, v jiném článku.

Limity sebeobrany v kontextu DN

Když jsme si teď vylíčili, co všechno sebeobrana může dokázat, vraťme se zpět k hlavnímu tématu – a tak trochu zpátky na zem. Jak může sebeobrana pomoci obětem domácího násilí – ženám, které se aktuálně nachází v násilném vztahu?

V první řadě je zde potřeba odlišovat mezi sebeobranou jako samotným aktem odporu vůči násilí a tréninkem sebeobrany.

Trénink sebeobrany

Bavili jsme se tu o celé řadě přínosů tréninku sebeobrany. Pojďme se tedy podívat na to, do jaké míry je pravděpodobné, že někdo, kdo právě prožívá DN s jeho typickou vztahovou dynamikou začne navštěvovat kurzy sebeobrany.

Žádné studie, které by tuto otázku přímo zkoumaly, jsem nenašla. Z toho, co o domácím násilí víme, si ale můžeme odpověď poměrně spolehlivě odvodit.:

• Pachatelé vůči obětem často uplatňují různé nástroje moci a kontroly, jako jsou sociální izolace, ovládání financí a monitorování pohybu.
• Není výjimkou ani přesvědčení pachatele, že mu jeho oběť „patří“ a má právo rozhodovat o každém aspektu jejího života.
• Výzkumy DN opakovaně popisují výrazné bariéry vyhledávání pomoci obecně. (Například celoevropský průzkum o genderově podmíněném násilí  ukazuje, že pouze 13,9 % všech žen zažívajících násilí vyhledá pomoc u policie, zatímco 20,5 % se obrátí na zdravotní nebo sociální služby.)
• Oběti se zároveň často obávají eskalace násilí a jejich autonomie bývá systematicky oslabována. Manipulací a dlouhodobým psychickým tlakem bývá postupně deformováno i jejich vnímání reality a sebe samých.

Z těchto poznatků lze poměrně dobře odhadnout, že ženy, které se aktuálně nacházejí v násilném vztahu, se na kurz sebeobrany pravděpodobně nepřihlašují — přinejmenším ne v období, kdy je dynamika násilí plně rozvinutá. Pokud se tak stane, bývá to spíše ve fázi, kdy se žena od násilného vztahu začíná odpoutávat.

Samotný akt sebeobrany

Vzhledem k tomu, že domácí násilí se v drtivé většině odehrává za zavřenými dveřmi, nelze získat nějaké přesné statistiky o tom, jaký efekt obvykle má, když se oběť v jednotlivém násilném incidentu brání fyzicky. Nějaké údaje se mi dohledat podařilo, ale dopředu přiznávám, že budeme hodně spekulovat.

Výzkumná zpráva Australského institutu kriminologie (Boxall, Dowling, Morgan, 2020) zmiňuje, že přibližně v pětině analyzovaných incidentů domácího násilí, ve kterých byla žena vedena jako pachatelka, použila žena násilí přímo v reakci na agresi nebo zneužívající chování partnera. Tyto incidenty však zároveň vykazovaly vyšší pravděpodobnost následné násilné reakce ze strany partnera a vyšší míru zranění ženy.

K podobným závěrům dospěla studie (Powers a Simpson, 2012), která analyzovala incidenty partnerského násilí popsané uvězněnými ženami, a zjistila, že fyzická protiagrese oběti zvyšovala pravděpodobnost zranění během incidentu. Autorky zároveň upozorňují, že jde o specifickou populaci žen s vysokou mírou viktimizace a kriminalizace, a výsledky proto nemusí být plně zobecnitelné na všechny oběti domácího násilí.

Nicméně je zajímavé, že studie porovnávala, jak různé reakce oběti (zejména fyzická obrana) souvisejí s rizikem zranění ve dvou různých situacích – při incidentech partnerského násilí a při napadení cizím pachatelem. Autorky dospěly k závěru, že u útoků cizích pachatelů fyzická obrana nesouvisela s vyšším rizikem zranění (v některých analýzách dokonce naopak), zatímco u partnerského násilí byla spojena s vyšším rizikem zranění oběti.

Autorky tento rozdíl interpretují rozdílným kontextem násilí. U útoků cizích pachatelů bývá násilí často relativně krátkou epizodou s konkrétním cílem (např. loupež zahájená ihned fyzickým útokem). Odpor může útočníka odradit nebo útok přerušit. U partnerského násilí je však násilí často součástí probíhajícího konfliktu a vztahové dynamiky. Fyzická obrana oběti tak může být vnímána jako další krok v konfliktu a vést k jeho eskalaci, což zvyšuje riziko zranění. Jak Ráchael A. Powers a Sally S. Simpson (2012) uvádějí, „odpor může být pachatelem vnímán jako vzdor a vést k eskalaci závažnosti útoku“.

Obě studie tak potvrzují to, co jsme již zmiňovali výše u otázky účelnosti násilného odporu: samotná fyzická sebeobrana domácí násilí neřeší a v některých situacích může situaci oběti ještě zhoršit.

Proč tomu tak je, už je do značné míry otázkou interpretace. Domnívám se, že se nedopustím žádné „divoké spekulace“ (a vlastně asi ani nikoho nepřekvapím), když shrnu následující hlavní faktory:

• Dlouhodobou násilnou dynamiku a asymetrii vztahu nedokáže „napravit“ jeden akt odporu.
• Po aktu sebeobrany (nebo násilného odporu) oběť obvykle nadále zůstává ve stejné situaci a ve stejném vztahu.*
• Projev vzdoru může být násilným partnerem vnímán jako výzva jeho autoritě. Může proto vést ke stupňování různých nástrojů kontroly a nátlaku, které vůči oběti používá.

* Na rozdíl od útoků cizích pachatelů zde fyzický odpor obvykle nevede k ukončení kontaktu s útočníkem. Na tomto místě je ale vhodné poznamenat, že někdy bývá obzvlášť závažný násilný incident zlomovým momentem, kdy se oběti rozhodnou vztah ukončit. (Proces odchodu ovšem obvykle je dlouhý a s opakovanými pokusy, nikoli jednorázová událost.)

Závěr. Tak trochu.

Z toho všeho plyne poměrně nepříjemný, ale důležitý závěr: samotný fyzický odpor oběti není řešením domácího násilí. Může někdy přerušit konkrétní útok, ale nemění vztahovou dynamiku, která násilí umožňuje.

To ale neznamená, že sebeobrana v kontextu domácího násilí nemá žádnou roli. Znamená to jen, že její význam je jiný, než si lidé často představují.

Jestli vám to teď celé připadá trochu neucelené, nejste sami. Na jedné straně limity fyzického odporu, na druhé přínosy sebeobrany. Tenhle článek tak může působit trochu jako kočkopes. Není to chyba. Jen si zatím ještě skládáme mapu. A i když to na první pohled nemusí být zřejmé, z toho zdánlivého chaosu se už začínají rýsovat jasnější obrysy odpovědí.

K závěrům se vrátíme v pokračování článku. Zatím snad můžeme konstatovat alespoň tolik, že samotný akt sebeobrany a trénink sebeobrany jsou dvě různé věci. A dost možná právě v tomhle  — zdánlivě zjevném, a přesto často opomíjeném — rozdílu je jádro kočkopudla.