Účelem tohoto článku rozhodně není rozdmýchávat genderovou nevraživost (to ponechám jiným, kteří si na tom rádi staví marketing – nenávist prodává skoro stejně dobře jako strach a nejlépe fungují samozřejmě v kombinaci…).

Rozhodla jsem se pustit do toho tématu ze tří hlavních důvodů:

1. Pro prevenci v sebeobraně je dobré vědět, co vám může hrozit (a od koho).
2. Odpověď všem, kdo při každé zmínce o násilí páchaném muži na ženách vytáhnou obviňování ze zaujatosti a jednostrannosti.
3. Pomoci pochopit mužům, že když k nim ženy (se kterými se dobře neznají) přistupují s opatrností, není to osobní a nemělo by je to urážet.

Pokud se na vás někdo dopustí násilí, bude to pravděpodobně muž. Pokud se stanete obětí znásilnění, jste nesjpíš žena. Tak to prostě je. Ale nezapomínejme při tom prosím na velmi podstatnou skutečnost:

Naprostá většina lidí (včetně mužů) násilné trestné činy nepáchá.

Pokud se cítíte uraženi zmínkou o statistikách, ze kterých celkem jasně vyplývá, že násilné trestné činy konají většinou muži, nedivte se, když budete nazváni pověstnou „potrefenou husou“…

Násilí v číslech

Nechci ani rozdmýchávat nenávist, ani strašit. Naopak, hned na úvod chci poukázat taky na to, že žijeme v relativně velmi bezpečné zemi. Z údajů Eurostatu a UONDC vyplývá, že má Česká republika nízkou až střední míru násilných trestných činů ve srovnání s rozvinutými zeměmi (patří do bezpečné poloviny EU/OECD).

Trochu horší zpráva je, že násilím je v naší společnosti mnoho lidí ohroženo tam, kde by se měli cítit nejbezpečněji – doma. (Možná stále více: Podle některých studií došlo zejména v letech 2022-2023 k výraznému nárůstu hlášených případů domácího násilí.) A že „klasická“ sebeobrana je na domácí násilí v různých podobách tak trochu krátká. Domácí násilí je totiž velmi komplexní problém, který dalece přesahuje rámec fyzické obrany – zahrnuje psychickou manipulaci, ekonomickou závislost, stud, strach i emoční vazby, jež činí situaci obětí nesmírně složitou. To je téma na samostatné pojednání, ke kterému stále sbírám podklady (a odvahu).

Ale to je zase trochu jiné téma. Teď se pojďme bavit o tom, kdo jsou pachatelé a oběti násilných trestných činů, v konkrétních číslech:

Podle údajů Českého statistického úřadu tvořily v roce 2023  ženy přibližně 16 % mezi všemi osobami stíhanými policií, stejný podíl zaujímaly i mezi odsouzenými. (Jo, taky mě to překvapilo.)

Z přehledu ČSÚ „Oběti a pachatelé vybraných trestných činů podle pohlaví v roce 2019“ (přehled novějšího data není bohužel dostupný): „Oběťmi i pachateli trestných činů se stávají častěji muži. Bylo tomu tak i v roce 2019. Zatímco ale celkový počet obětí trestných činů je podle pohlaví poměrně vyrovnaný (ženy představují 48 % všech obětí), mužská dominance v případě pachatelů trestných činů je očividná (z 83 % jsou pachateli muži). Mezi nejpočetněji zastoupené závažné trestné činy patří úmyslné ublížení na zdraví či násilné vyhrožovaní. Z celkového počtu 5 138 obětí úmyslného ublížení na zdraví tvořily ženy 24 %. Jejich podíl činil v případě pachatelů tohoto trestného činu pouhých 8 %.“

Muži tedy reprezentují cca 83 % pachatelů všech trestných činů, zejména násilných (např. úmyslné ublížení, znásilnění). Ženy tvoří výrazně menší podíl pachatelů – například pouze 8 % u úmyslného ublížení a méně než 1 % u znásilnění.

Vývoj ve statistice zjištěných obětí znásilnění vypadá následovně (tam jsou již opět k dispozici i trochu novější data):

		2019	2020	2021	2022	2023
Zjištěné oběti registrovaných trestných činů – znásilnění	ženy	634	591	722	789	835
	muži	60	59	54	99	86

Samozřejmě, vše výše uvedené jsou statistiky, jejichž výklad může zkreslovat celá řada faktorů. Například nárůst hlášených případů domácího násilí nemusí nutně znamenat reálný nárůst domácího násilí, ale velkou roli může hrát stoupající odvaha obětí čin hlásit. Co se týče znásilnění, tam se do oficiálních statistik dostává jen zlomek případů. Odhady se liší, ale nebudu asi úplně mimo, když uvedu, že v České republice je ročně nahlášeno pouze přibližně 5-10 % případů znásilnění. Zbytek zůstává nenahlášen z různých důvodů, jako je trauma, strach, stud, obavy z obvinění oběti, nebo nedůvěra v systém. 

A takto bychom mohli rozpitvat i další statistiky. I tak ale poskytují cenné údaje a ukazují jisté nezpochybnitelné vzorce a tendence.

Subjektivní vnímání bezpečí

Studie provedená v roce 2023 v australském Melbourne se zaměřila na vnímání rizika u mužů a žen. Upozornila na výrazné rozdíly v tom, jak muži a ženy vnímají bezpečí na veřejných místech. Zatímco ženy často zažívají napětí kvůli nekriminálním formám obtěžování, muži si tohoto napětí většinou nejsou vědomi. Doktorka Chloe Keel z Fakulty kriminologie a trestní justice na Griffithově univerzitě uvedla, že muži bagatelizují vlastní riziko viktimizace a současně nerozumějí tomu, co ve skutečnosti způsobuje, že se ženy necítí bezpečně.

„Muži ve studii se prezentovali jako ochránci před mýtickým ´temným cizincem´ – chtěli chránit své manželky nebo nejbližší rodinné příslušníky před náhodnými extrémními trestnými činy, které jsou statisticky poměrně vzácné, ale kterým média věnují neúměrnou pozornost. (…) Pokud muži chtějí, aby se ženy cítily bezpečněji, musí si uvědomit reálné hrozby, kterým ženy denně čelí – ne ty, o nichž se domnívají, že jsou nejzávažnější.“

A jakým hrozbám tedy ženy hlavně čelí, čeho se bojí? Zjednodušeně řečeno: bojí se především mužů. Ani ne tak tajemných, maskovaných útočníků ze tmy, zlosynů jak z Marvelovek – ale těch, se kterými se skutečně potkávají.

Říká se (nejčastěji je tento citát připisovaný Margaret Atwood): „V jádru se muži bojí, že se jim ženy vysmějí. Ženy se v jádru bojí, že je muži zabijí.“ Ne, nejde o to, že bychom chodily každý den po ulicích ve strachu ze smrti. Ale ten hlubší, vnitřní pocit zranitelnosti je skutečný.

Není to vždy strach z konkrétního činu, ale vědomí nerovného rozložení fyzické síly a reálných zkušeností s obtěžováním, tlakem nebo hrozbou násilí. Ten podprahový pocit, že kdyby chtěli, můžou nám muži snadno fyzicky ublížit, tam prostě je v daleko vyšší míře, než si muži obvykle dokážou představit. Protože prostě obecně je většina mužů větších, těžších, silnějších než většina žen. A protože, jak jsme si už vyjasnili výše, muži se dopouštějí násilných trestných činů v podstatně vyšší míře než ženy.

Muži, když jdete na první rande se ženou, kterou dobře neznáte, jak se na to připravujete? My vybíráme veřejné místo, kde je hodně lidí, informujeme někoho, kde budeme, domlouváme se, že dáme vědět, jak to probíhalo a že jsme v pořádku…

Abych citovala taky nějakého muže, níže úryvek z knihy Dar strachu (The Gift of Fear) specialisty na bezpečnost Gavina de Beckera:

Ať už se s tím muži dokážou ztotožnit, věří tomu nebo to přijímají – taková je realita. Ženy, zejména ve velkých městech, žijí v neustálé ostražitosti. Jejich životy jsou v ohrožení způsoby, které muži zkrátka nezažívají.

Zkuste se zeptat nějakého muže, kterého znáte:
„Kdy ses naposledy bál, že by ti někdo mohl ublížit?“
Mnozí si nevzpomenou ani na jediný případ za poslední roky.

Zeptejte se na totéž ženy a většina uvede nedávnou zkušenost – nebo odpoví:
„Včera večer.“
„Dneska.“
„Každý den.“

Statistiky vs. realita

Upřímně, nemůžu říct, že se s tím plně ztotožňuju. Ale ani, že nesouhlasím. Já nevím. Každý plně známe jen svou vlastní zkušenost a zkušenosti druhých zprostředkovaně. A já vlastně nevím, jak často se muži obávají, že by jim někdo mohl fyzicky ublížit. (A nerada bych se dopustila nějakého podceňování obav mužů.) Vím ale, že ženy mají obavy o svou bezpečnost často. Protože o tom mluvíme. A koneckonců taky proto, že jsem žena.

Na kurzech sebeobrany nejčastěji slýchám, že se ženy v některých lokalitách bojí chodit večer samy. Že se setkávají s verbálním obtěžováním, agresivními projevy, vstupováním do osobního prostoru a bránění v odchodu. Taky se často bojí v situacích, kdy nějaké nevhodné chování není cíleno přímo na ně. Jedná se nejčastěji o různé agresivní projevy v prostředcích hromadné dopravy a na jiných veřejných místech, často spjaté s užíváním alkoholu a dalších návykových látek.

Vraťme se na chvíli k číslům: Podle sociologického výzkumu zpracovaného agenturou Focus pro Úřad vlády České republiky „deklarovalo 51 % žen v ČR starších 15 let, že za svůj život zažilo sexuální obtěžování. Přičemž 66 % žen v ČR se vyhnulo nějakému veřejnému místu z důvodu strachu z fyzického nebo sexuálního napadení“. Přibližně každá třetí žena se setkala se sexuálním obtěžováním ve veřejné dopravě. Podle výzkumné zprávy proFem se s minimálně jednou formou sexuálního násilí nebo sexuálního obtěžování setkala více než každá druhá žena. „Nejčastěji se setkávají s verbálním sexuálním obtěžováním (32,8 %); s nevyžádaným osaháváním, hlazením a/nebo doteky proti své vůli (31,1 %). 16,8 % žen obdrželo alespoň jednou během svého života nevyžádané erotické či intimní fotografie nebo videa.“

Možná jste si všimli, že se dostáváme mimo statistiky o řešených násilných trestných činech. Protože to, co způsobuje, že se ženy necítí bezpečně, nejsou ani tak počty znásilnění a jiných násilných trestných činů, které se dostanou do databází, ale jejich každodenní zkušenost s nevhodnými projevy zájmu, dominance a agresivity. Většinou (i když samozřejmě ne výhradně) ze strany mužů.

Ženy vs. muži? A co takhle slušní lidé vs. narušitelé?

Ne, tenhle článek opravdu nemá podněcovat řevnivost mezi pohlavími. Právě naopak. Jak jsem uvedla hned na začátku, jeden z jeho hlavních motivů je pomoci slušným mužům (kterých je naprostá většina) pochopit, že pokud nějaká žena upozorňuje na nebezpečí ze strany mužů, není to (samozřejmě až na výjimky) proto, že by byla „nenávistná feministka“, ale proto, že k tomu bohužel existují reálné důvody.

A že když u toho pokaždé druhým dechem neuvádí, že i muži mohou být oběťmi žen, tak nemusí být zaujatá.

Když se mluví o řízení pod vlivem návykových látek jako jedné z nejčastějších příčin dopravních nehod, začne snad někdo křičet: „A co jiné příčiny? Proč nemluvíte o těch!“? Ano, příčinou dopravní nehody může být třeba taky náhlá zdravotní indispozice řidiče (jako infarkt). Stává se to. Jen prostě výrazně méně často.

A když někdo upozorní na specifické úseky silnic, kde hrozí zvýšené riziko střetu se zvěří, nikdo na něj nevyštěkne: „Co máš sakra proti srnkám, ty hajzle?!“

Klientkám na kurzech sebeobrany říkám: „Když máte špatný pocit, tak do toho auta/výtahu/kamkoli jinam, kde byste neměly možnost úniku, nenastupujte, odmítněte pomoc s nákupem atd.“

Mužům bych ráda vzkázala: „Když žena odmítne vaši pomoc, společnost nebo třeba přejde na druhý chodník, zkuste se neurážet. Většinou to není osobní.“

Neurážet se je minimum. Všichni můžeme udělat víc pro to, aby se druzí lidé cítili bezpečněji. Pochopit, kdy můžeme nechtěně (a třeba i nezaviněně) vyvolat v druhých obavy, a snažit se to nedělat. Respektovat hranice druhých. Brát „ne“ jako kompletní odpověď. Nezneužívat fyzickou (ani jinou) převahu. Nemarginalizovat obavy druhých. Nebýt slepí a lhostejní k tomu, co se děje kolem nás. A taky nedopouštět se chyb, jako je victim blaming nebo sekundární viktimizace.

Sebeobrana opravdu nemusí být „ženy vs. muži“. Ani by být neměla. My všichni slušní lidé, kteří se nedopouštíme násilí na druhých, bychom měli být na stejné straně. Zaměřit se spíš na to, co každý z nás může udělat, abychom se všichni cítili bezpečněji, než na nesmyslné hádky o tom, jestli se někdo bojí „oprávněně“, pocity dotčenosti způsobené vztahovačností nebo obecně na „boj pohlaví“.

Buďme součástí řešení, ne součástí problému.

---

Budu ráda, když v komentářích připojíte svou zkušenost. Zejména uvítám zpětnou vazbu od mužů – jak vy vnímáte svou bezpečnost a hrozby?