Tohle koluje po internetu jako vtip pěkně dlouho, určitě jste to už slyšeli. A myšlenkou, že jsme informacemi stále více zahlceni, vás asi taky neohromím. Nejspíš ani tím, že gigažok dat, která máme neustále na dosah ruky, nejen nepůsobí jako lék na lidskou hloupost, ale má tendenci fungovat spíše opačně.

Ale to je v pohodě, nesnažím se vás ohromit. Jak bych o to vůbec mohla usilovat v konkurenci článků jako:

„Kráva utekla z jatek a vydala se na tobogán“

„Na dálnici D1 u Prahy stopoval ráno lední medvěd“

„Když šváby někdo pozoruje, mají trému“

„Vědci zjistili, že starověké egyptské mumie příjemně voní“

To jsou všechno reálné nadpisy (clickbaity) textů publikovaných v různých zákoutích internetu. Ať si zapneme televizi, usedneme k počítači, vezmeme do ruky chytrý telefon nebo prostě jen jdeme po ulici, neustále něco usiluje o naši pozornost. Záplava informací (a „informací“) soupeří o to, abychom si jich všimli. (A zatímco v  dobách před internetem nejzajímavější zpráva v místním zpravodaji byla, že starostovi před sámoškou někdo porazil kolo, teď na vás snadno vyskočí článek o tom, jak se v Papui Nové Guineji narodila dvojčata, jedno bylo blond a druhé koza.)

Mám pro vás další „šokující informaci“: Neumíme s tím pracovat.

Váha zdroje – kupa hnoje

– „XY řekl, že by důchodci měli přestat parazitovat na mladých!“

~ „To máš odkud?“

– „Četla jsem to v internetu.“

Proboha, mami, za 5 minut ti na internetu vytvořím stránku, která bude tvrdit, že dotýkat se drátů na zem spadlých je skvělý nápad!

Když k nám na ulici přijde cizí člověk a bude tvrdit, že vajíčka nejsou zdravá, nebudeme tomu přikládat žádnou váhu. Když to řekne prodavačka v potravinách, možná už se nad tím zamyslíme. A když nám to poví náš praktický lékař, budeme mít tendenci tomu věřit. Každý z nich může mít pravdu a každý z nich se může mýlit (nebo nás úmyslně balamutit). Ale jejich tvrzení mají různou váhu. Podle toho, kým jsou (a co se tedy dá očekávat, že by měli vědět), a taky jak dobře je známe a ne/důvěřujeme jim (na základě reálných zkušeností). Ta váha se rovná míře pravděpodobnosti, že nepochybíme, když jim budeme věřit. Když si nejsme jistí, ověříme si informaci z jiného zdroje – kterému důvěřujeme.

Podobně by to mělo fungovat na internetu. Jenže tak docela nefunguje. Jedním z důvodů je, že v mnohých z nás stále tak trochu přetrvává dojem: „Co je psáno, to je dáno.“ Z dob, kdy zdrojem informací byly knihy a nepsal je jen tak někdo. Dnes si může na internetu „cintat pentli“ kdokoli. Stačí mu k tomu počítač nebo telefon a pár mozkových buněk.

Nebudu se tu pouštět do rozsáhlého výkladu, jak zvažovat míru důvěryhodnosti zdroje. Když se trochu zamyslíme, každý z nás asi tuší, že je dobré podívat se, kdo je autor (nebo obecně kdo stojí za nějakým webem), jaké jiné věci napsal a jakých varovných signálů nedůvěryhodnosti si všímat (senzacechtivost, snaha vzbudit silné emoce, absence zdrojů u závažných tvrzení…).

No a taky často zapomínáme na tu možnost ověřit si klíčové informace z jiného zdroje – ideálně z vícero nezávislých a důvěryhodných zdrojů.

Udělal se mi názor

Lidé s podivnými názory a jejich projevy existovali i před sociálními sítěmi. V každé vesnici byl nějaký ten „obecní blb“, který hlásal cosi o mimozemšťanech, celosvětových spiknutích a kdesi cosi. Nechali ho vykecat a když začal být příliš otravný, poslali ho do pr… Případně ho rovnou v hospodě někdo „proplesknul“ a byl chvíli pokoj. (To prosím berte s nadsázkou, rozhodně nevybízím k řešení odlišných názorů násilím.)

Jenže pak přišla diskusní fóra a po nich Facebook. A obecní blbové najednou získali mnohem větší publikum. Virtuálně se potkali s dalšími obecními blby a vzájemně se začali ve svých „odhaleních“ utvrzovat. A v částečné (nebo někdy úplné) anonymitě internetu jsou odvážnější a odolnější vůči jakékoli rozumné argumentaci.

Stále více lidí se ohání právem na názor a zaměňují ho s právem na stejnou váhu názorů. Ano, Máňo, máš naprosté právo si myslet, že nejlepší lék na covid je chlastat bělidlo. Ale nemáš právo dožadovat se, aby tomu názoru byla dávána stejná váha jako názoru lékařů.

Tuhle absurditu mají tendenci posilovat i média, když ve jménu „vyváženosti“ do debat zvou odborníky a kohokoli, kdo zastává opačný názor. Reálně samozřejmě nejde o vyváženost – jde o senzaci. Poslouchat odborný výklad o prevenci a léčbě virových onemocnění je nuda. Větší sledovanost získá hádka mezi stále zoufalejším epidemiologem a rozvášněnou Máňou, která mává pěstičkou a křičí: „Vy jste placený farmamafií! Mně to říkala sestřenice a její brácha dělal ve špitále! Musíte si to nastudovat, já k tomu viděla videa na YouTube!“

To se mi líbí, tak to musí být pravda

Proč někdo věří spíš Máně, a jiný odborníkovi (nebo nikomu, protože „má vlastní selský rozum a není žádná ovce“)? Tady vstupuje do hry celá plejáda faktorů. Mezi ty nejzajímavější patří konfirmační zkreslení, tedy tendence vyhledávat, vnímat a upřednostňovat informace, které potvrzují naše stávající názory, přesvědčení nebo očekávání, a naopak ignorovat nebo zpochybňovat informace, které jim odporují.

A internet tuhle tendenci podporuje. Vlastně by se dalo říct, že na ní do značné míry stojí.

Algoritmy vyhledávačů a sociálních sítí se vám snaží ukázat to, co chcete vidět. Vyšší AI chatboti (personalizované jazykové modely) se, když s nimi interagujete dostatečně dlouho, naučí odpovídat vám tak, jak vám to nejlépe sedí. Berou v potaz vaše názory, styl mluvy, všechno, co o vás ví. Do jisté míry (do jaké, to by dokázal říct jen někdo skutečně znalý algoritmů LLM) vám tak třeba ChatGPT říká to, co chcete slyšet a dokonce jak to chcete slyšet.

Všimli jste si třeba, že když někdo sdílí nějakou odpověď na prompt, zní to často úplně jinak, než když komunikujete s ChatGPT vy? Ten „můj“ například píše spisovně. Zeptala jsem se ho, jak by naši formu komunikace popsal. Odpověděl: „Sarkasticky laděná intelektuální konverzace s vysokým nárokem na přesnost, stručnost a jazykový cit.“ Tvrdí, že mi „med kolem pusy nemaže“ a „pravdu neohýbá“, ale i bez znalosti algoritmů můžeme usuzovat, že cílem je, abyste chatbot co nejvíce používali. A toho nedocílí tím, že nebude „sympatický, přizpůsobivý a potvrzující váš dojem, že právě vy jste ten chytrý v místnosti“ (slova toho „mého“).

Závěr si z toho udělejte sami. Jen prosím nezapomínejte, že chatbot je užitečný nástroj, ale není to „kámoš“. Koneckonců, skutečný přítel vám neříká vždycky to, co chcete slyšet, ale to, co slyšet potřebujete. A samozřejmě, ale to snad všichni víme, dělá chyby. Tedy chatbot (přítel taky, ale to sem nepatří). Používejte ho, ale informace, které vám podává, nepokládejte za ověřený zdroj.

Každopádně, když obecní blb Pepa plkal svoje nesmysly na návsi, nikdo ho v tom neutvrzoval. Teď sedí u počítače, který mu díky sociálním sítím poskytuje podobně smýšlející publikum a díky algoritmům vyhledavačů „zdroje“ potvrzující jeho domněnky…

Dunning–(Freddy) Kruger efekt

„Vím, že nic nevím,“ řekl Sokrates. To ale Franta Vomáčka z internetové diskuse nezná. Franta Vomáčka toho vůbec moc nezná, ale to mu nikterak nebrání v tom mít názor. Právě naopak. Čím méně je v nějaké oblasti kompetentní, tím větší má tendence k tzv. „iluzorní nadřazenosti“.

Tedy samozřejmě nejen Franta, kognitivní zkreslení známé jako Dunning-Krugerův efekt je velmi rozšířený jev, při kterém lidé s nízkou úrovní znalostí nebo dovedností přeceňují vlastní schopnosti, protože jim chybí právě ta dovednost, která by jim umožnila rozpoznat jejich nekompetenci.

Nevím, o co jde, ale jsem proti

Proč jsme často hluší vůči jakkoli dobrým argumentům? Protože při utváření názorů nejsme zdaleka plně racionální. Do hry vstupují emoce, odpor vůči neznámému nebo čemukoli, s čím přichází „ta druhá strana“. A nebo prostě šetříme svou mentální energii. Zvažovat informace stojí úsilí. Odpor je rychlejší než analýza.

Názor se nepodařilo aktualizovat

Něco, co odporuje našemu aktuálnímu přesvědčení, v nás navíc vyvolává nepříjemný stav, kdy zažíváme vnitřní napětí (nepohodu), protože držíme dvě (nebo více) protichůdných myšlenek, přesvědčení nebo hodnot, nebo se chováme v rozporu se svými postoji. Tahle kognitivní disonance vede v ideálním případě k hlubší reflexi a vnitřní změně, častěji ale k rychlejším a snazším způsobům, jak se nepříjemného stavu zbavit. K racionalizaci, ignorování protichůdných informací, překrucování reality…

Názor místo slibu

V cestě za tím, abychom snadnou dostupnost informací využívali k růstu, si tedy stojíme sami, mnohdy nám to neusnadňují algoritmy (protože mají tendenci nabízet nám to, co je pro nás známé a příjemné) a hlavu nám pletou (v různé míře úmyslně a umně) také druzí lidé.

Víc CAPSLOCK, víc PRAVDA

Různé heuristiky (mentální zkratky), jako je heuristika plynulosti či snadnosti zpracování, způsobují, že lidé mají tendenci považovat sdělení za pravdivější, pokud se snadno čtou, vnímají nebo zapamatovávají. Pod vlivem heuristiky sebevědomí lidé vnímají jistotu projevu jako znak kompetence a pravdivosti. Afektivní heuristika zase způsobuje, že emočně nabité sdělení ovlivňuje rozhodnutí a úsudek, i když racionálně nedává smysl.

Lidově řečeno, kdo víc „řve“ a dokáže „mluvit jazykem lidu“, působí na mnohé důvěryhodněji. Když navíc šikovně používá různé argumentační klamy a fauly, máme před sebou nejen populistu, ale také manipulátora. Nebudu na nikoho ukazovat prstem. (Nemám na to dost prstů…)

Sdýlej neš to smažou!

Proč někdo věří konspiračním teoriím? Tady hraje roli opět celá řada faktorů. Potřeba výjimečnosti (Já vidím, co ostatní nevidí. Jsem probuzený, nejsem ovce.), kolektivní narcismus (MY jsme lepší, jediní známe skutečnou pravdu.), proporční zkreslení (To přece nemohla být jen náhoda/selhání – za tím někdo musí stát.), potřeba kontroly a smyslu a další.

A upřímně, na světě se děje tolik šílených věcí (a my se o více z nich díky internetu dozvídáme), že se někdy hranice mezi konspiračními teoriemi a šíleně znějící realitou tak trochu stírají. A protože důvěra v „oficiální“ zdroje je na historickém minimu a každý může na síti působit jako prorok nebo whistleblower, začíná být čím dál těžší poznat, jestli čtete seriózní investigaci, nebo jen další vlhké halucinace strýce Karla z Telegramu.

Informační waterboarding

To je jen pár příkladů kognitivních zkreslení, heuristik, epistemických selhání a dalších jevů, které způsobují, že internet a s ním všeobecná dostupnost a přemíra informací nevedou k chytřejšímu lidstvu. Ano, informace jsou dostupnější. Jenže jaksi bez selekce. 

Nemyslete si, že se tyhle jevy týkají jen obecních blbů, Frantů Vomáčků a Máň To-není-směroplatný. Nikdo vůči nim nejsme imunní. Vezměme si jako příklad třeba tenhle článek. Snažím se vás poučovat o něčem, o čem vím jen o málo víc než čočku. A vy jste dočetli až sem, a nejspíš jste si nepoložili otázku, z jakého titulu tu „pouštím moudra“. (Pokud ano, klobouk dolů!)

Taky se dopouštím značného zjednodušování, míchám jabka s hruškama, plácám páté přes deváté a vůbec by moje argumentace ve formální disputaci neuspěla. Naházela jsem své myšlenky do redakčního systému, klikla na „Publikovat“ a neobjevilo se žádné vyskakovací okno s chybovým hlášením:

Fatal Exception: Logic.Core has stopped working

Modul critical_thinking.dll neodpovídá.
Poslední spuštěný proces: „To jsem někde četl.“

Chyby:
– correlation ≠ causation
– false equivalence
– argumentační capslock

→ Aktualizujte na Sebereflexe 2.0.

Žádný nástroj jako „logický antivirus“ nebo „dezinformační firewall“ neexistuje. Škoda.

Takže na mě nedejte. Jestli chcete o informační gramotnosti, kognitivním zkreslení, kritickém myšlení a tak dál vědět víc, vygooglete si to nebo se zeptejte ChatGPT. Ale nevěřte všemu, co se dočtete!