Řeším tohle téma často v kontextu sebeobrany, ale jeho dosah je mnohem, mnohem širší. Když jsme zcela zaboření do online světa a přestáváme vnímat, co se děje kolem nás, nestáváme se jen snadnou kořistí pro potenciálního útočníka. Nadměrné a neuvážené používání moderních technologií postupně mění naše vnímání přítomnosti, vztah k realitě i k druhým lidem. Proměňuje naše vztahy. Celý náš život. Čím dál více žijeme odpojeni připojením – přítomně nepřítomní.

Když jsme se bavili o sebeobranných prostředích a improvizovaných zbraních, klientka na kurzu se mě zeptala, jestli je vhodné použít telefon jako zbraň, když jde po ulici a drží ho v ruce. Moje odpověď začala otázkou: „A proč držíš telefon v ruce, když jdeš po ulici?“

Odpojení

Dnes a denně vídám lidi i v potenciálně nebezpečných situacích „vypnuté“, ve stavu „ideální oběti“, připravené vkročit pod auto nebo napochodovat do sloupu. Vídám lidi, jak sedí někde ve společnosti dalších lidí, ale doopravdy tam s nimi nejsou. Jejich pozornost je online.

A nezapomeňme na ty, kteří už ani nejsou schopni krásný (nebo naopak příšerný) reálný okamžik nezachytit mobilem a „neobohatit“ jím online svět. Kde ve skutečnosti třeba záběr na autonehodu nikoho nezaujme, protože takových plavou online mraky…

A koneckonců si můžete nechat za pár vteřin nějaký vygenerovat AI. Takže, @kavicky_a_myšlenky, kvůli tomu tvému rozmazanému záběru lehce pomačkaných plechů jsi nabourala auto před sebou zbytečně. Nikoho to nezajímá.

Přesto se kvůli tomu vytrháváme z reality, opouštíme přítomný okamžik. Nebudu psát o tom, jak si kvůli fotce nebo videu zapomínáme vychutnat úchvatné barvy a jedinečnou atmosféru západu slunce. Chuť jídla. Okamžik s přáteli… Podobné věci jsme všichni slyšeli stokrát, chápeme problém… a stejně to děláme. Mě nevyjímaje.

Online

Tohle všechno je jen špička ledovce. Boomeři, generace X a ranní mileniálové, my, kdo jsme ještě kdysi komunikovali s jinými lidmi převážně tváří v tvář, ne virtuálně, nemůžeme ani pořádně pochopit, do jaké míry se u mladších proměnil způsob interakce se světem. A dál proměňuje a bude proměňovat – se stále se zrychlujícím vývojem technologií.

Vezmeme si konkrétní příklad a trochu si zaspekulujeme. Když se svými vrstevníky komunikujete převážně online, ten další krok, odebrání reálného člověka na druhé straně, už nemusí pro někoho být tak zásadní. A jak by mohli reální lidé, se kterými je interakce někdy náročná, můžou s vámi nesouhlasit, dokonce reagovat vyloženě negativně, konkurovat někomu (tedy spíše něčemu), vytvořenému, aby s vámi komunikoval tak, že se vám to bude líbit a budete chtít víc? Samozřejmě mluvím o AI chatbotech. A nový rozměr tohle téma dostává v souvislosti s fenoménem AI společníků.

Přidejme fakt, že jsou stále mladší lidé na internetu vystavování pornografickému obsahu, a můžeme si vykreslit „postapokalyptický scénář“, ve kterém lidstvo vymře, protože rozmnožovat se online (navíc s AI společníkem) jaksi není možné.

Budoucnost?

Jo, je to trochu divoká spekulace, ale upřímně: Vy jste si před 10 lety dokázali představit všechno, co je dnes díky (nebo kvůli) technologiím možné? V posledních letech se v řadě zemí (včetně USA, Japonska a západní Evropy) ukazuje pokles zájmu mladých lidí o partnerské vztahy a sexuální aktivitu. Výzkumy přímo nesvádějí vinu jen na technologie (online komunikace, AI chatboty, dostupnost pornografického obsahu), ale stále častěji poukazují na jejich podíl.

A je to vlastně logické. Když na vás v chytrém telefonu od ranného věku ze sociálních sítí vyskakuje explicitní pornografický obsah, těžko budete „odvaření“ z toho, že Kláře ze 7.B začalo něco pučet pod tričkem. A proč byste se snažili s ní navazovat reálný lidský kontakt (všichni si vzpomínáme, jak tyhle první nesmělé pokusy byly náročné), když si můžete psát s AI „přítelkyní“, která je nadšená z čehokoli, co z vás vypadne? Vždycky tu je, stačí kliknout. Když vás to přestane bavit, prostě aplikaci zavřete. A ona se neurazí.

Přítomnost

No dobře, hrozba vyhynutí lidstva z důvodu nezájmu o činnosti související s rozmnožováním a přesunutí života do sféry, kde se rozmnožovat ani nedá, trochu hraničí se sci-fi. A každopádně to nebude vyloženě zítra. Vraťme se do přítomnosti. Což je koneckonců celkem vhodný dvojsmysl.

Přesouvání milostných vztahů do virtuální reality je jedna věc, zatím v počátcích a s nejasným budoucím vývojem. Ale stále stoupající odpojenost od reálných lidí a reálného života je už rozšířeným faktem. Kontakt s lidmi není bezproblémový. A motivaci k tomu obtíže v mezilidských vztazích překonávat u mnohých snižuje dostupnost alternativ, jak „zabít čas“ a potlačit pocit osamělosti.

Pokud jste před lety s nikým nenavázali kontakt, seděli jste doma, kde jste mohli tak leda koukat na jeden z několika málo TV kanálů. (Nebo si číst, ale tahle aktivita začala vymírat ještě dřív než offline komunikace.) Dnes vytáhnete telefon a můžete se ztratit v nekonečné záplavě online obsahu. Stále méně kvalitního, stále odtrženějšího od reality, ale divák už dávno není náročný.

Digitální disociace

S nadužíváním zábavních technologií digitální éry ale neztrácíme reálný kontakt „jen“ s druhými lidmi a offline světem. Ale i sami se sebou. Kdykoli nám v průběhu dne vyvstane „prázdný moment“ (třeba při cestování MHD nebo v čekárně u doktora), můžeme sáhnout po telefonu a vyplnit ho bezmyšlenkovitým scrollováním.

Nejsme nikdy nuceni zůstat sami se svými myšlenkami a pocity. Pokud chceme někdy být sami se sebou, musíme si tuto možnost vědomě zvolit. Potlačit puzení, že neustále musíme „něco dělat“, a věnovat vědomou pozornost tomu nejdůležitějšímu reálnému člověku v našem životě – sami sobě.

Pamatujete si ten svého času naprostý trhák – film Matrix? V dystopické budoucnosti Matrixu žijí lidé v dokonalé virtuální realitě vytvořené stroji, zatímco jejich skutečná těla leží ve vaničkách s tekutinou, napojená na kabely a elektrody, které stimulují mozek a odebírají z nich energii. Dnes jsme reálný svět do značné míry vyměnili za virtuální sféru – zdaleka ne tak dokonalou – a to dobrovolně. Neležíme sice ve vaničkách, ale od svých fyzických těl jsme i bez datového kabelu odvádějícího naše vědomí kamsi online stále více odpojení.

Neo by z nás neměl radost. V moři jedniček a nul ztrácíme sami sebe, skutečné vztahy i schopnost být přítomní.

Neříkám, že bychom měli zahodit všechny chytré technologie a jít někam do divočiny objímat stromy. (I když by to jako forma digitálního detoxu občas nebylo vůbec špatné.) Jen vyzývám k tomu, abychom se taky někdy odpojili od online světa a připojili zpátky k tomu skutečnému.

Pořád tu je. A je krásný.